Hra

Znovu mi David Fincher připoměl, proč je v mé TOPce režisérů... filmy jako Se7en, Fight Club, nebo The Curious Case of Benjamin Button patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy viděl a právě dokoukaná The Game se k nim bez pochyby zařadí - i když mám k tomuhle filmu pár '' rýpavých '' dotazů :).... Po včerejším zhlédnutí Falling Down jsem v komentáři opěvoval výkon Michaela Douglase a ani dnes nemohu jinak. Nezbývá mi než doufat, že budu mít šťastnou ruku při vybírání filmů i nadále, protože začátek tohohle týdne se rozjel opravdu dobře - 95%. (09.06.2009)

Až překvapivě skvělá Fincherovka s dokonalým Michaelem Douglasem v hlavní roli. Film se rozjede ihned od začátku a vtáhne vás do víru nebezpečné hry, ze které, zdá se, není úniku. Skvělý scénář, herecké výkony, slušná hudba - jeden z nejlepších Fincherů. Kdo nevěří, ať si určitě zavolá do CRS. P.S. Kdyby film skončil závěrečným pádem Douglase ze střechy, hodnocení by bylo maximální. Škoda toho konce. (25.08.2013)

Tenhle film mi dal něco, co přesně potřebuji - životní hru, která ignoruje hranice prostého "hraní" a dává prožívání života hlavní postavy zcela nový rozměr. Sžít se s M. Douglasem a sledovat jeho tápání v mysteriózním neznámu jakoby vlastníma očima je velmi jednoduché a odměna v podobě omračujícího, ale přitom vlastně přímočarého závěru (film pouze dodržel to, co slíbil) obrovská. Nejvíc si cením geniality režiséra, kdy rozehrál hru nejen s filmovou postavou, ale také s divákem a tu vyhrává na plné čáře. Pohrával si s námi jak s malým dítětem, svou předem stanovenou pointu, že vše je jen hra, si splňil a přitom o mnohé odbočky a nekonečné pochybnosti se postarala divácká fantazie a (marná) snaha odhadnout následující děj... Briliant mezi thrillery. 10/10 (24.10.2008)

Tak tohle je totální magořina. Nemyslím to úplně ve zlém, ale po závěrečném dění nemůžu jít přes 3 hvězdičky. Jako drama to funguje docela dobře, ale samotný příběh je prostě ujetý a nereálný. To samé konec, který je sice překvapující, ale působí hodně divně a vyumělkovaně. Plusem nebyl ani Michael Douglas, který je mi dost nesympatický. Za nápad a podařenou atmosféru dávám alespoň ty 3*, ale víc ani náhodou. 65% (13.08.2010)

Komentář obsahuje SPOILERY. Fincher se po veleúspěšném Sedm vrací k motivu manipulace hlavním hrdinou - v níž nebyla hlavním tématem - manipulace jemnější, přesnější... manipulace tak jemné a přesné, že je to až k neuvěření. Naprosto. Docela rozdíl, od Sedmičky - tam věřit šlo. Dost dlouhou dobu jsem podezříval autory, že i přes tu zjevnou nemožnost naši důvěru žádají. Nebo si stačí uvědomit, že scénář a režie vládne postavám, diktuje jim, co mají říct, kam mají jít, co tam mají udělat, ba co si mají myslet. I Nicholas van Orten to již brzy zjistí. Veden na nitkách Fincherem pletených koná, jak je do detailu předvídáno, vlastně předurčeno. I uvědomění vlastní ovladatelnosti mu bylo vštípeno zvenčí, stejně jako jeho nutně k neúspěchu odsouzený pokus se vládě pera vzepřít. Ba falešný pocit, že Hra končí a jeho finální proměna osobnosti, stejně bizarní jako jeho předchozí dobrodružství - i to je dílem Pánů jeho. Hra přesahuje hru... Člověk běžně samozřejmě chápe, že tvůrci a ne postavy doopravdy rozhodují, obyčejně však je po něm jako po divákovi požadováno, aby na tuhle skutečnost při sledování filmu blahosklonně pozapomněl a pořádně se vcítil. Zpětná reflexe prožitku díla ve světle uvědomění, že nejenom Nicholasem, ale i Subjektivem je manipulováno - fajné. Hru jsem si přesto příliš neužil. Tam, kde třebas Mrtví Rosencrantz a Guildenstern diváka od počátku směřují k pohledu mimo dění k tvorbě, k ukotvení jejich světa do našeho světa, neúplnosti jejich světa atd., tam Hra až příliš dlouho člověka provádí po událostech, jejichž smysl možná později odhadne, ale do té doby předpokládá, že sleduje nepříliš důvěryhodný thriller, který jej nenapíná, neboť začne tušit, že Nicholase doopravdy nic neohrožuje a zároveň se společnosti CRS nemůže doopravdy vymanit. A to, prosím, trvá film 2 hodiny. Když přeci jen přijde na myšlenky z počátku komentáře (pokorně: "Možná nepravdivé, určitě neúplné."), řekne si: "Aháá, tak takhle," a zažije chvilkový pocit radosti z poznání, zkalený uvědoměním možné falešnosti toho poznání. Ta možnost Subjektiva ale trápit nemusí, onen pocit stejně po pěti minutách beze stopy vyhnije. Nebo mu přece jen někdo bude chtít namluvit, že jde o hyperbolu důsledků ovládání obou směrů informačního toku jednou osůbkou/skupinou? Možná by mu uvěřil, ale co by to změnilo? Filmové zažívání ne. (01.05.2011)