Jednotka samovrahov

Jako jediný ze zloduchů, ze kterého bych se pos..., pokud bych ho potkala osobně, na mě působil Joker. I když mě jeho pozdější zázračné přežití značně překvapilo. Nicméně je to fantasy a tak proč ne. Dcera je z filmu naprosto odvařená a zná zpaměti kdejakou frázi, hlášku a chechtala se skoro pořád. Nemám jinou možnost, než kvůli ní zvednout své hodnocení, i když to teda podle mě žádná hitparáda zrovna není. Ani žhavý mazlík Rick nemohl výsledný dojem zachránit. Chyběl mi tam celkový fíling, jenž by mě chytil a nepustil. (11.12.2020)

Bez debat o třídu lepší než letošní Batman vs Superman a fajn oddechovka. Hodně mi zde ale chyběla práce s postavami a propracovanější děj, ten je totiž opravdu jednoduchý a rozvinutý na příliš malém prostoru. Nikdy by mě pak nenapadlo, že z tak ikonické postavy jakou je Joker, dokáže někdy někdo udělat vedlejší a nepodstatnou figurku. Vážně, kdyby Joker ve filmu nebyl, nic by se nestalo. Velice slabý mi pak přišel i hlavní záporák, kterého si za pár měsíců nebude nikdo pamatovat. V zásadě jsem se ale u filmu bavila, v žádném případě se nejedná o takovou katastrofu, jak si přečtete ve spoustě zahraničních recenzí, jen zkrátka film nenaplnil vysoká očekávání a obrovský potenciál nedokázal využít. Třeba příště. (08.08.2016)

Velmi špatný fan servis. Suicide Squad je ukázka filmu konstruovaného zvnějšku - vše je v něm jen proto, že se to má líbit fanouškům, se všemi prvky je zacházeno podle toho, co o nich ví fanoušci, a hodnotu mají takovou, jakou mají pro fanoušky. Ale když by se člověk zamyslel, jakou hodnotu mají události a postavy v rámci svého světa? Prázdno, pusto. Zatímco tým Star Wars, vedoucí na trhu fan servisů, dokázal do značné míry vyvolat dojem svébytného filmu, který "náhodou" plní sny svých diváků, Sebevražedný oddíl v tomto zcela selhává. I když si zpětně dohledáme historii všech mizerně vykreslených postav, i když si vygooglíme každý popkulturní odkaz, stejně nenajdeme smysl. Scéna následuje scéně, jako by na sebe nenavazovaly, mechanicky kupené postavy nemají věrohodné osobnosti ani motivace, nehledě na neexistující chemii mezi hrdiny. Rozhovory probíhají na úrovni trailerových hlášek. Hraje pecka za peckou, ale bez ladu a skladu. Nudný, vyblitý vizuál jsem po Fury tušil a beru ho jako věc názoru, vše ostatní je ale nesoudržná patlanina, která se tak moc zajímá o to, aby se líbila a aby plnila zadání, že ztrácí jakoukoliv "duši" a vlastní život. P. S.: Letův Joker je tragicky nestrašidelný blbeček. Nejhorší není ani tak, že máte chuť ho celou dobu profackovat, ale že máte dojem, že si to klidně můžete dovolit, protože by s tím nic moc nezmohl a šel by se někam vybrečet. (03.08.2016)

Já tu bláznivou čůzu jménem Harley Quinn v kombinaci s Heathens od Twenty One Pilots a celkově nabitým soundtrackem, prostě můžu! Byl to jeden z mých nejvýraznějších kino-zážitků (pravděpodobně i proto, že jsem si pořídila tričko Harley, okoukala její nabarvené vlasy a koupila tématické tričko příteli, ha). Mělo to vtip, mělo to spád - a když už to řekne hater Marvel a superhrdinů, to už je co říct. Nicméně, co naprosto posrali - pardon, posral - je Joker. Nepotřebuji kopii nezapomenutelného Heatha Ledgera, a ruku na srdce - to ani nejde. Ale Leto byl prostě šílenej a afektovanej stejně jako jeho smích. Ve spojitosti s ním mě napadají slova jako laciná atrapa. Přestože ho mám jako herce opravdu ráda, tahle role mu prostě nesedla. Joker mi byl po celou dobu k smíchu (ale spíš takovému zoufalému smíchu). Naštěstí, přestože se vyskytuje na plakátech a v upoutávkách téměř jako hlavní hrdina, na plátně byl dohromady asi pět minut, takže to filmu odpouštím. A Will Smith v mých očích výrazně stoupl, protože hned za Harley je to nejlepší a nejzajímavější postava. (O těch dvou bych vlastně brala celý seriál.) (11.11.2016)

Nezapomeňte, jsme padouši... Tož já mám dojem, že zapomněli docela dost. A ta nejdůležitější věc ze všech, nejdůležitější, ta, co mě štve nejvíc, ta, co mě naštve hned na začátku a už mě to nepustí až do konce: Když už ve filmu chcete používat písničkový soundtrack, tak do těch písniček nekecejte! Když se rozhodnete použít skladbu jako vyjadřovací prostředek, nechte ji vyjadřovat. Když pustíte písničku jako první věc, která je ve vašem filmu slyšet, uvádí ho, navozuje náladu, nastavuje pravidla, nechte ji hrát bez přerušování delší dobu než nicotných patnáct vteřin. Nezeslabujte mi House of the rising sun, sotva začala působit, abych místo toho slyšela někoho říkat: -"Čas na polívku. Večeře. Floyde, pojď ke dveřím." -"Jenom kamarádi mi říkají Floyd." Vážně byla tahle dialogová výměna tak zábavná, potřebná, originální a poutavě provedená, že si zaslouží překrýt megamocný časoprostor manipulující tajná přání vyjevující baryton Erica Burdona? Nemyslím si. Nekecejte mi do mojí hudby. Nedělejte to. Ne. A jenom úplný šílenec a sebevrah (sic!) takovému barbarskému zacházení podrobí v jednom filmu dobrých dvacet tři písniček. Hanba. Hanba. Hanba. (05.12.2016)