Jednotka samovrahov

Plusy jsou, že tam kromě Džareda nehraje skoro žádný další buzík (Aflek byl jen do počtu), ani jeden maskulín tam nenosí elasťáky (Aflek byl jen do počtu 2) a ihned po projekci jsem měl neodolatelnou chuť letět do Tesca a zahryznout se tam do Margotky, protože ta byla skutečně xežrání. Ovšem jinak jsem kurva nasraný, tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct značně konsternován. Rok jsem se na to těšil jako Mižigarová na sociálku, drsňák Ájer sliboval konečně nepřiteplený homix, nepřístupný, hustokrutý, černotumorný a tak, no nakonec z toho vylezla obvyklá sterilní a impotentní taškařice, při které sice nemusíte až tak vyděšeně tisknout prdel do sedačky jako u Assvendžrů, nicméně od patnácti byla asi jen proto, aby se nějaký ten čtvrťák náhodou nechytnul špatného příkladu a nenechal si pokérovat xicht ve snaze zapálit si o velké přestávce na hajzlech cigáro bez sirek. A nevytrhnul to ani Wilča Kovář se svou džihádistickou bradkou. Fantasmagorická šestka tu jen tupě a bez invence dvě hodiny honí nějakou dost ubohou a trapnou interdimenzionální ježibabu, kterou, jak jsem se dočetl, prý hrála jakási neodolatelná, SEKSY, přenádherná a veleúspěšná modelka. Doteď mám z té příšerné tlamy noční můry, a to mluvím o jejím přirozeném vzhledu, když měla držku napatlanou uhlím a skrytou pod mastnými dredy, fuckt jí to docela slušelo. Skoro celý film jsem pak přemítal, čemu tak nádherný hnisavý absces, neodolatelný pro masařky, může asi tak tím modelařením podporovat prodej. Aktivátorům septiků? Mastem na hemoroidy? Střevním vývodům? Blicím pytlíkům v letadlech? Obalům na biologický odpad? Či snad antivirotikům na herpes? Ovšem na titulní straně fekálního lajfstajlového magazínu Pšougue by jí to dozajista slušelo náramně. No nic, dost snění a zpátky na zem. Ač zklamán, za tu Margotku to brutálně přebuším, protože jsem si doma po představení při výrobě statické elektřiny skvěle rozhýbal artritidu v zápěstí. (07.08.2016)

Nezapomeňte, jsme padouši... Tož já mám dojem, že zapomněli docela dost. A ta nejdůležitější věc ze všech, nejdůležitější, ta, co mě štve nejvíc, ta, co mě naštve hned na začátku a už mě to nepustí až do konce: Když už ve filmu chcete používat písničkový soundtrack, tak do těch písniček nekecejte! Když se rozhodnete použít skladbu jako vyjadřovací prostředek, nechte ji vyjadřovat. Když pustíte písničku jako první věc, která je ve vašem filmu slyšet, uvádí ho, navozuje náladu, nastavuje pravidla, nechte ji hrát bez přerušování delší dobu než nicotných patnáct vteřin. Nezeslabujte mi House of the rising sun, sotva začala působit, abych místo toho slyšela někoho říkat: -"Čas na polívku. Večeře. Floyde, pojď ke dveřím." -"Jenom kamarádi mi říkají Floyd." Vážně byla tahle dialogová výměna tak zábavná, potřebná, originální a poutavě provedená, že si zaslouží překrýt megamocný časoprostor manipulující tajná přání vyjevující baryton Erica Burdona? Nemyslím si. Nekecejte mi do mojí hudby. Nedělejte to. Ne. A jenom úplný šílenec a sebevrah (sic!) takovému barbarskému zacházení podrobí v jednom filmu dobrých dvacet tři písniček. Hanba. Hanba. Hanba. (05.12.2016)

Jako Will baví, Margot téměř kouzelná, o screen time obraný přehávající Jared je celkem dost fajn P.I.M.P. "1941 insane gangster" Joker (a dík za tenhle track) a jejich romance byla pro mě highlightem, ale tím za mě končí výčet hvězdiček. Je to bohužel nesvěží, krocená (chtěl/ měl jsem kurva vidět i něco drsnýho, psycho, nekorektního, řádně násilnýho - PG13 je prostě, zvlášť po úspěchu DEADPOOLa, nejhorší katastrofa tohohle filmu), otřesně post-editovaná (nápisy, filtry, zrychlovačky), plná iritujících nebo "meh" postav, slabě ozáporákovaná, tuctově digitálně vrcholící podívaná bez nějakýho pořádnýho směřování a tak vůbec pevný ruky. Mám Ayera moc rád a nějak mi přijde, že za tenhle výsledek snad ani nemůže on, nýbrž vlezlo do něj až moc lidí. Sumárum - co mohl být guilty pleasure vysokorozpočtový explo-masakr roku, je jen těžkoprůměrná sranda na jedno dívání - chčiju. Nevím... škoda... sliboval jsem si něco nevšední a s koulema... whatever... jsem samozřejmě v týmu DC, sem s poctivou a soustředěnou spásou Batflecka. P.S. bonusík (03.08.2016)

Chtělo by to být komiksovou verzí Tuctu špinavců, ale je to spíše jako Ďábelská brigáda. Tedy ta nepokrytá vykrádačka slovutnějšího a lepšího předobrazu, která je ve všem (od motivací až po akci) horší, ale ne zase až tak špatná, aby vás donutila šáhnout po ovladači a přepnout na jiný program, byť si již při sledování uvědomujete, že s náběhem závěrečných titulků se vám to celé vykouří z hlavy a vzpomenete si na to jedině, až to zase bude někdy v televizním programu. A přesně takový je i Sebevražedný oddíl; charakterizace postav s přimhouřením obou očí jednorozměrná (mohutně to zachraňuje obsazení), děj veškerý žádný (a když už, tak plný lapsů a nelogičností), motivace a cíle sotva naznačené, akce stejně tak našlapaná jako zaměnitelná a stylem je to rozlítané jak štos papírů ve vichřici. Jenže to není špatné (především díky první polovině, tempu a výkonům); pouze nedotažené v onom špinavém antihrdinském konceptu a navíc výrazně krácené způsobem, že to bije do očí i laika. Ovšem zdaleka nejvíce tomu ve finále (krom nepovedeného finále) škodí existence animáku Útok na Arkham, který zvládl totéž lépe a s vlastním ksichtem navrch. (04.08.2016)

Takový obyčejný komiksový film o tom, že každý máme v sobě jak padoucha, tak dobrého člověka. Překvapila mě účast Jokera (který ale jako Joker moc nevypadal) a Batmana. Nejsilnější byl snímek v okamžicích různých emocionálních okamžiků (Deadshoot a jeho dcera). Jednodušší a dětštější komiksový film (navzdory námětu), ale dal se. (02.12.2019)