Jednotka samovrahov

Zase se staví vesmír a tentokrát tam, kde to vůbec není potřeba. Zamýšlené originální týmovce jsou od prvních minut podtrhávány nohy, protože do všech zásadnějších originů je dosazen někdo z Justice League, kterou v tu chvíli ani nikdo vidět nechce. Od nových postav to odvádí pozornost a v trailerech tolik proklamovaná jinakost je v tu ránu pryč. Ani písničkový soundtrack mě moc nevtáhne, protože s každým dalším oldschool flákem se nedokážu zbavit dojmu, že žánrově notně příbuzní Strážci galaxie se jen těžko dali vykrádat okatějším způsobem. Alespoň že orchestrální doprovod Stevena Priceho podporuje akci do závratných hodnot a dává zapomenout na to, že je při každé přestřelce tma, déšť nebo tma a déšť. Bohužel ta nejzásadnější, do finále pošetřená bitka je vynucená, co se týče motivací záporáků směšná a hlavně překvapivě trikově nezvládnutá. Právě u ní je nejvíc patrné to, jak je celá druhá půlka hláškami a činy naší Squad vyměklá, což vzhledem k jejich údajně totálně psychopatickým kořenům vůbec nedává smysl. Jedno velké pozitivní překvapení ale film skrývá, a to Harley Quinn, která je přesně tak dobrá, jak jsem si myslel, že v podání Margot Robbie nikdy být nemůže. Krade si každou scénu, sebestřelenější dialog prodává na samou hranu a s charismatickým Deadshotem jsou tak jediní, kteří by si zasloužili se do adaptací ještě někdy vrátit. Největším castingovým zklamáním pak zůstává Jared Leto. Ne snad že by se nesnažil, ale zatímco takový Ledger svého času v Temném rytíři dokázal vyděsit už jen tím, že se na plátně objevil, Leto si musí pomáhat prázdným přehráváním, makeupem nebo nejrůznějšími rekvizitami - a kvůli tomu je jen řvavou atrakcí, po které zbude pachuť promarněné šance. Ostatně jako po celém Oddílu, který sice občas přinese dobrou věc, ale bez výjimky ji pokaždé následují dvě špatné. (04.08.2016)

Když je tam jen bezmyšlenkovitá, klipovitá akce, tak se to dá, protože písničky jsou vybraný dobře. Jakmile ale tempo malinko zvolní, je zle. Nečekal jsem filosofické pojednání o existencionalismu, ale ono je to občas až komicky debilní. U velkého počtu scén například není jasné, jak dlouho se odehrávají a jaký je jejich vztah k dění ve zbytku filmu. Ničí tam čarodějčin brácha metro pět minut, nebo dva dny? Fakt nevím, čestný slovo. Nejvíc mě ale rozsekalo, že do týmu metalidí, kteří nás mají dostat z každé bryndy typu Superman je teorista zařadili i slovutného Slipknota - "muže co vyleze všude." Ten se pak začne superpomalu soukat na barák pomocí jakýchsi debilních nindžaroupů načež chcípne. No jsem rád, že v tu chvíli ten zlej Superman nezaútočil. Pořád tam ale zbyl třeba ožrala s bumerangem. Další geroj jehož superschopnost je, že umí hovno. Logické lapsy bych ale i prominul. U mě to zabila scéna v baru, kdy si všichni začnou vylévat srdíčka. To se tam tak nehodilo! Každopádně Harley Quinn byla dobrá a Will Smith taky. Bavilo mě, že hrál správnýho pouličního negra a ne oduševnělého vzdělance. (08.08.2016)

Budu se opakovat, ale stejně jako v Legendě o Tarzanovi, byla na celém filmu nejlepší Margotka. Ne, že by mě ostatní nebavili, ale vedle ní je prostě každý jenom do počtu. Začátek parádní, všechno hodně stylový a šílený, tak jak si to doba žádá. Od parádní hudby přes vtipný a krutý hlášky, až po kostýmy, všechno napovídá, že půjde o totální pecku. Škoda je, že celý film stojí vlastně čistě a jenom na tomhle. Děj bohužel nepřináší nic nového, charaktery postav nejdou dostatečně do hloubky a finální vyústění je trošku mimo. Slabší 4* (10.09.2016)

Komentář tentokrát pojmu trošku holičskou terminologií. Úvodu by slušelo výrazně zkrátit, střed bych nechal, krom dojemných keců u baru, ty potřebovali vyholit a závěrečný finále mírně učesat a z filmu by byl hotovej fešáček. Celý oddíl si pro sebe ukradla Margot Robbie. Její Harley se totiž nejvýraznější měrou stará o zábavu i o akci, ne že by chlapci nějak zaostávali, zejména Jared Leto hraje oscarově a zrovna on by mohl Margot minimálně dorovnat, ale jeho postava nemá ve filmu bohužel tolik prostoru, takže Margot vládne a každej trošku uchylnější chlap, čili každej chlap si jí prostě zamiluje. Film provazí naprostá žánrová hudební anarchie a dobrý nápady, dialogy, scény a efekty se střídaj s nedobrejma v poměru 2:1 pro ty dobrý. (03.08.2016)

Nezapomeňte, jsme padouši... Tož já mám dojem, že zapomněli docela dost. A ta nejdůležitější věc ze všech, nejdůležitější, ta, co mě štve nejvíc, ta, co mě naštve hned na začátku a už mě to nepustí až do konce: Když už ve filmu chcete používat písničkový soundtrack, tak do těch písniček nekecejte! Když se rozhodnete použít skladbu jako vyjadřovací prostředek, nechte ji vyjadřovat. Když pustíte písničku jako první věc, která je ve vašem filmu slyšet, uvádí ho, navozuje náladu, nastavuje pravidla, nechte ji hrát bez přerušování delší dobu než nicotných patnáct vteřin. Nezeslabujte mi House of the rising sun, sotva začala působit, abych místo toho slyšela někoho říkat: -"Čas na polívku. Večeře. Floyde, pojď ke dveřím." -"Jenom kamarádi mi říkají Floyd." Vážně byla tahle dialogová výměna tak zábavná, potřebná, originální a poutavě provedená, že si zaslouží překrýt megamocný časoprostor manipulující tajná přání vyjevující baryton Erica Burdona? Nemyslím si. Nekecejte mi do mojí hudby. Nedělejte to. Ne. A jenom úplný šílenec a sebevrah (sic!) takovému barbarskému zacházení podrobí v jednom filmu dobrých dvacet tři písniček. Hanba. Hanba. Hanba. (05.12.2016)