Jednotka samovrahov

Bez debat o třídu lepší než letošní Batman vs Superman a fajn oddechovka. Hodně mi zde ale chyběla práce s postavami a propracovanější děj, ten je totiž opravdu jednoduchý a rozvinutý na příliš malém prostoru. Nikdy by mě pak nenapadlo, že z tak ikonické postavy jakou je Joker, dokáže někdy někdo udělat vedlejší a nepodstatnou figurku. Vážně, kdyby Joker ve filmu nebyl, nic by se nestalo. Velice slabý mi pak přišel i hlavní záporák, kterého si za pár měsíců nebude nikdo pamatovat. V zásadě jsem se ale u filmu bavila, v žádném případě se nejedná o takovou katastrofu, jak si přečtete ve spoustě zahraničních recenzí, jen zkrátka film nenaplnil vysoká očekávání a obrovský potenciál nedokázal využít. Třeba příště. (08.08.2016)

Is this the real life? Is this just fantasy? Vztah Ayera k Sebevražedné kohortě ovlivněné producentskými touhami po veselí na úkor temnoty, násilí a neučesanosti je vlastně stejný jako vztah Margot Robbie k elastickým velmi krátkým šortkám obalujícím pozadí Harley Quinn. Ví, že tak musí vypadat, aby na nich oko spočinulo a práce na obsahu evidentně vyžadovala nemálo úsilí. Jenže, i když jsou její, stejně ji nepatří.. (05.09.2016)

"Jestli mě ten chlap střelí, tak ho zabij ... a vymaž mi historii prohlížeče." Když Superman odpočívá pod zemí, Batmanovi se zachtělo lenošit a Avengers kdesi poletují, tak je třeba hrábnout do nekonečné zásobárny cocmicsů a vypreparovat z něj partu, která by mohla něco vydělat. Na mě to tedy nefungovalo, ale i mezi těmito nesympaťáky se nakonec našla drobná pozitiva. Jednak Deadshot měl své chvilky, Harley s baseballkou byla k sežrání a když ten potomek mloka a dlažební kostky prohlásil, že je nádherný, tak se mi taky hned zvedla nálada. Ale jen na chvilku, protože pak to zase začalo bouchat, vzduchem létaly čáry máry a já jsem usínal. (01.01.2017)

Náhle se rozezní povědomá hudba tolik typická pro onen celkový písničkový soundtrack, na scénu vstupuje Deadshot, který si od začátku naprosto krade film pro sebe, přičemž mu sekunduje naprosto geniálně šílená Margot Robbie. David Ayer o filmu řekl : “You know, all these movies are about defeating the evil alien robot from f*cking Planet X, before it destroys the world with its ticking clock. And who the f*ck cares? But you do this story about struggle and isolation and people who have been shit on that suddenly get thrown this lifeline… that’s not so bad… I like to think of this as the Comic Book Movie 2.0“ Na jednu stranu je třeba říci, že Ayer si vždycky točí to svoje, ne vždycky se trefí kritikům do vkusu, ale dle mého si je třeba režisérů se svým nezaměnitelným stylem vážit, jelikož jich tak moc zase není. Navíc od začátku to v kombinaci s notoricky známými skladbami šlape na jedničku, originy jednotlivých "bad guys" se odkroutí v rámci vlastní pětiminutovky a ono pověstné srdce filmu se podařilo prodat už v geniální marketingové kampani našlapanou osmdesátkovým cyberpunkem. Těžko říct, jak film doopravdy ovlivnily dotáčky, humoru je tam skutečně celkem dost, takže na tom něco pravdy bylo, ale podle mého opulentnější akční scény v závěru konečnému výsledku spíše uškodily. Celkově jsem si myslel, že si zamiluju Jokera jako vystřiženého z Arkham série, ovšem místo toho jsem byl ohromen naprosto trefnými hláškami Harley, ke které jsem měl od začátku výhrady kvůli jejímu pochybnému zjevu, protože prostě měla vypadat takhle, ale nakonec to bylo jedno a nesmíme taky zapomenenout na Willa Smithe, který konečně opět prorazil a v Hollywoodu a když vyleze na auto a sám sejme hejno "zombíků," naprosto ohromí jak přihlížející na plátně, tak i diváky. Skvělé akční scény, hutné tempo, perfektní camea a easter eagy, tenhle film má všechno...9/10 (03.08.2016)

Nezapomeňte, jsme padouši... Tož já mám dojem, že zapomněli docela dost. A ta nejdůležitější věc ze všech, nejdůležitější, ta, co mě štve nejvíc, ta, co mě naštve hned na začátku a už mě to nepustí až do konce: Když už ve filmu chcete používat písničkový soundtrack, tak do těch písniček nekecejte! Když se rozhodnete použít skladbu jako vyjadřovací prostředek, nechte ji vyjadřovat. Když pustíte písničku jako první věc, která je ve vašem filmu slyšet, uvádí ho, navozuje náladu, nastavuje pravidla, nechte ji hrát bez přerušování delší dobu než nicotných patnáct vteřin. Nezeslabujte mi House of the rising sun, sotva začala působit, abych místo toho slyšela někoho říkat: -"Čas na polívku. Večeře. Floyde, pojď ke dveřím." -"Jenom kamarádi mi říkají Floyd." Vážně byla tahle dialogová výměna tak zábavná, potřebná, originální a poutavě provedená, že si zaslouží překrýt megamocný časoprostor manipulující tajná přání vyjevující baryton Erica Burdona? Nemyslím si. Nekecejte mi do mojí hudby. Nedělejte to. Ne. A jenom úplný šílenec a sebevrah (sic!) takovému barbarskému zacházení podrobí v jednom filmu dobrých dvacet tři písniček. Hanba. Hanba. Hanba. (05.12.2016)