Neklid

Pokud se mě zeptáte, co považuji za melancholický typ filmu, dám vám příklad právě Neklid. U tohoto dramatu od první minuty cítíte a tušíte, že směřuje k hořkému konci. Jeho tématem je smrt a pohled hlavních postav na ní, smíření se s ní. Celou tuto tématiku se snaží zaobalit do humorného hávu, ale stále je to snímek smutný, jenž nemusí sednout každému. Mezi herci to jiskří a funguje. Pár zajímavých námětů k zamyšlení se též najde, ale již jsem zřejmě viděl až příliš filmů na podobné téma, které prostě byly lepší. Čas ukáže, jestli si na Neklid vzpomenu jako na melancholický snímek pojednávající o tématu smrti, nebo pouze na jistý, konkrétní vnitřní pocit mého či jiného já. Uvidíme… 70% (31.03.2013)

Potkali se v pravou chvíli. On, přežívající tělo bez života, ona plná života v téměř mrtvém těle. Na co čeká, čemu věří, co potřebuje umírající Annabel? Třeba toho podivného kluka, který toho zažil příliš. Možná, že je pro Annabel ten pravý. V kruhu milující rodiny, která si o ní dělá starost se cítí vděčná, ale ne svobodná. Enochovy nevadí začít přátelství s umírající Annabel, nedává najevo jakoukoli lítost. Van Sant rozehrává velmi podivnou hru s emocemi na pozadí krasných obrazů probíhajícího podzimu a nadcházející zimy. Líbí se mi ta analogie se světem zvířat. (26.11.2011)

Když si chlapík, kterému se zabili rodiče v autě pořídí za kamaráda ducha pilota kamikadze z roku 1941, řeknu si- nějak se s tím holt srovnat musí. Když si k tomu ještě narazí holku s rakovinou, který zbývají tři měsíce, to už je trochu ostřejší. Celkově velmi podivný a introvertní příběh, u něhož si asi každý musí všechno doplnit sám, jelikož základní osnova je velice prostinká a nepochybuji o tom, že většinu lidí bude dost nudit. Já s tím tedy statečně zápasil téměř celý film. Nakonec jsem to ale dotáhl do konce, neusnul a uznal, že 60% si film zaslouží. (02.11.2012)

(Ne)klidná morbidní procházka Guse Van Santa příručkou pro mladé ornitology. Trpí však téměr všemi neduhy podobných indie nezávisláren - psychicky narušenými hrdiny (což už se stává samo o sobě klišé), táhlým unylým tempem, otravnými vybrkávačkami na kytaru a nejasným sdělením. Jediným účinným, na co útočí, jsou emoce, které hlavně v závěru silně vyplavou na povrch a z diváka jednoduše vyždímají možná i poslední kapku slz. Přesně tohle mohlo vzejít z "rakovinové" komedie 50/50, ale naštěstí se tak nestalo. (21.12.2011)

Harold nějak ztratil smysl pro humor a Maude značně omládla... // Restless má zvláštní, melancholickou atmosféru, která se vymyká tvorbě Guse Van Santa, nicméně pohladí, alespoň na chvilku. Se závěrečnými titulky se však pohlazení vytratí a zůstane jen dojem z toho, že ta holka je fakt krásná a chlapec zůstal outsiderem k sežrání. (26.02.2012)