Neklid

"Excuse me. Can I help you? - No, we're just browsing. Thanks." Film mě překvapil, svým tématem i jeho pojetím - bylo to všechno rozhodně netradiční, jiné. Ústřední dvojice byla moc sympatická, Hiroshiho dopis nejdojemnější slova slyšená v posledních letech. Přesto to celé mohlo být víc dojemné (vzhledem k tématu), ale jak jsem již psal, film byl pojat trochu odlišně. 4* (09.09.2012)

Film, který je stejně fantasijní jako je opravdový, a tím myslím, že v obou hlediscích je hodně vysoko. Filmy, které mají myšlenku a zároveň rozebírají téma života a smrti, ty mi vždycky seděly. Tenhle myšlenku má, na to, jakou, na to si každý musí při závěrečných titulcích přijít sám, a ta myšlenka je na tolik hluboká a vždycky aktuální, že už pro ni má smysl film vidět. Myslím, že i z hlediska těch pomýlených lidí zastávajících myšlenku, že film musí být inovativní, aby byl dobrý - i z jejich hlediska jde o dílko povedené (ačkoli z principu jejich uvažování za rok dva "náhle už nebude", ale to je dlouhodobější myšlenkový spor nehodný Restless)... Celkově musím říct, že Gus Van Sant mi dokázal, že opravdu umí, a tenhle film je nejen tak opravdový, jako je fantastický, je i stejně mrazivý, jako je hřejivý... a já si u něj jen přál, aby ještě nekončil... (07.01.2012)

Řemeslně naprosto výborně zvládnutá záležitost, která hraje na city zcela přirozeně, nenuceně a hlavně efektivně. Hlavní postavy jsou sice trochu šablonovité, scény občas kýčovité a jako celek to je velmi jednoduché, přesto však to na mě zapůsobilo. Budu se opakovat, ale nedá mi to nezmínit, že tento film je upřímné pohlazení po duši a zejména ženské publikum jej ocení. Už teď mě mrzí, že se Neklid neudrží v podvědomí diváků a za nedlouho u jedné skupiny patrně zapadne do řad stovek průměrných, laciných a sladkobolných limonád, které vídáme v neděli odpoledne, a u druhé do nějakého nočního programového bloku pro náročné diváky, na který se dohromady dívá v jednu chvíli maximálně tak pět lidí. A to si absolutně nezaslouží. (13.01.2012)

Těmhle pseudo intelektuálním filmům o pseudo divném vyvrženci jsem nepřišla na chuť. Jednak jsou hrozně nudné a kromě toho, že se v nich skrývá nějaké to ponaučení, si z nich divák nic neodnese. Hlavního hrdinu jsem měla chuť nakopnout do rozkroku, toho bych si opravdu ke strávení posledních dnů nevybrala. Zkrátka Neklid je až příšerně klidný (rozuměj vleklý a nudný), o tom duchovi se raději ani nezmiňuji. Divné lidi mám ráda, ale z tohohle zkrátka čiší ta samoúčelovost "jé dáme tam někoho kdo rád navštěvuje cizí pohřby, chodí v černém, neusmívá se a má imaginárního kamaráda". Na mě to vážně bylo přespříliš, nebo lépe řečeno málo...Škoda promrhaných devadesáti minut! (31.05.2012)

Režisér Gus Van Sant má asi rád film Love Story. Možná viděl i Knoflíkáře, a tak se rozhodl svůj neoriginální příběh okořenit postavou ducha japonského pilota. Mladík Enoch rád chodí na pohřby a následné kary (tedy pohřební hostiny). Zde se seznámí s dívkou podobných ušlechtilých zálib, s níž stráví kus svého roztomile podivínského života, než dívka zemře na rakovinu. Určitou roli v tomto vysoce originálním příběhu pak hraje duch (možná jen Enochova představa?) japonského pilota. Kdo viděl nějaký artový film, je mu hned od začátku jasno. A záleží jen na něm, zda se nechá kýčovitým dojímacím provedením vydírat a mokřit slzami kapesníčky, či ho nechá téma svým způsobem chladným stejně, jak chladná je režie i celkové provedení filmu. Kdyby film nabízel něco originálního, neřeknu ani Lars von Trier. Ale takto sledujeme jen puzzle dílků, které sami v hlavě sestavíte během úvodních minut a pak jen čekáte na dojímací konec, který skutečně přijde. A protože ducha japonského pilota použilo víc režisérů, nejen náš Petr Zelenka, ani ten tak není originální a jde jen o kamínek z jiného puzzle. (23.01.2012)