Mad Max: Zbesilá cesta

Velkej náhul. Letní blockbuster, který vznikl nějakou podivnou shodou okolností, zázrakem a omylem zároveň, protože takhle vyostřenou a nekompromisní autorskou vizi za takovýhle balík peněz jsme tu neměli dlouhé roky. Jedna velká honička v psychedelickém světě, kde nic není a vše je redukováno v jednoduchou víru, v honbu za kořistí/nadějí a živočišný boj o přežití, se dočkala luxusního popcornového podání, jehož stylizace je naprosto výjimečná, do detailu doťuknutá a klidně by se mohla stát v určování fashion trendů light ekvivalentem Matrixu. Miller každopádně vyrukoval s audiovizuálně nablýskaným a opravdu vyhroceným akčňákem, jenž jste stoprocentně nikde jinde neviděli a který se sakra často tlačí za hranu představivosti normálního, nefetujícího diváka, jenž nemá doma elektrickou kytaru s plamenometem. Výjimečná podívaná. (15.05.2015)

Ne ze bych mel problem s filmem, kde se to dve hodiny rube, ale vazne v dnesni dobe staci jen tohle? V osmdesatkach to byly tri fajn akcni becka, ale dneska uz si myslim, ze by to chtelo trochu vic. Tady si vizualem a trikama hrajeme na nejaky vysokorozpoctovy postapo, ale zazdiva to nehorazne dementni pribeh o ceste nekam, kde zvrat nekdy ve dvou tretinach filmu znamena jen cestu nekam jinam, nebudu vykecavat kam, ale dementnejsi uz to snad bejt nemohlo. Celej scenar vcetne dialogu podle me nemoh mit vic nez tri A4. Nerikam, ze jsem se misty nebavil, obcas se podari nakej cool zaber, obcas je to spravne krvavy a brutalni a akce je vetsinou fajn. Jen to zacne bejt po case trochu stereotypni az otravny, triky obcas zahaprujou a hudba se moc nepovedla. Navic to zrychlovani je otravny prakticky od zacatku. Co se tyce hercu, ty jsou vicemene fajn az na jednoho, bohuzel toho hlavniho, mlcenlivej a obcas neco sislajici Hardy je na pest a to ho ani nemusim porovnavat s Gibsonem. Je sice fajn, ze se Miller na stary kolena vratil k tomu, co mu slo asi nejlip, ale dalsi dil si asi klidne odpustim. (02.04.2019)

Jirka Miler to i v požehnaném věku pořád ještě má, a když někdo po tom úchylném gerontovi hodí pár míčů, je schopen spáchat to nejperverznější postatpo porno s postiženými Australského automotoklubu, jaké kdy bylo k vidění. Duševně tentokrát zcela zdravý Tomáš Tvrdýy je sice přítomen pouze jako masturbující komparz v pozadí a zdaleka nemá ten pohled ani šmrnc šíleného Mela, ale i tak je to neuvěřitelná mela, kde se dvě hodiny jen drsně přiráží nárazník na nárazník, lačně se deflorují chladiče a pneumatiky, do zmutovaných obličejů lepkavě cákají ropné produkty a Karlík Teron je šukatelný i jako kluk. Dost se divím, že zdejší artoví panicové tolik hřímají nad absenci děje. Vždyť pokud byste nahradili auta a mutanty nagelovanými gayi, má to přesně tolik komplikovaných příběhů a zápletek, jako jejich oblíbená kulisa k milování s pravačkou. Já jakožto motorista jsem tedy leštil šaltrpáku jako zběsilý! (28.05.2015)

Jak sám George Miller říká, Mad Max: Fury Road je spíše „revisit“, nežli sequel v pravém slova smyslu. Stejně tak název filmu celou sérii jako úspěšnou franšízu spíše zaštiťuje a dává na vědomí, že se nebude příliš odchylovat od zákonitostí a vyobrazení původního fikčního světa; že v něm budou vystupovat podobně/stejně smýšlející postavy a že v něm bude Šílený Max. Nemusí jít už v druhé řadě o to, jestli jde o postavu hlavní, což přinejmenším v úvodní části lze celkem úspěšně rozporovat. Právě na to upozorňují některé zahraniční kritiky a recenze a je asi otázkou každého diváka, jak tento aspekt vnímat. Téměř každý ale bude film vnímat jako nekonečnou jízdu „tam a zase zpátky“, kde téměř neustálý pohyb (postav, dopravních prostředků, kamery) je esenciální složkou celého díla. Pohyb je to přímočarý – jede se po jedné, zběsilé cestě tam a zpátky, postavy (pronásledovaní, pronásledovatelé) v rámci dějových odboček celý film neopouštíme, přičemž jednotlivé cíle i motivace známe u většiny postav od samého počátku. [==] V dnešní, digitálem přesycené době působí film jako jedno velké zjevení, alespoň co se technické stránky týče. A i když CGI technologie nechybí, jsou využity velmi citlivě a nenarušují celkový realistický, pachem benzinu a prachu nasycený obraz postapokalyptického (či dystopického chcete-li) světa. A tím se nový Mad Max totiž odlišuje od tematicky (či žánrově) podobně zaměřených filmů. Přesněji tedy uvěřitelností fikčního světa, který nemá pevně ukotvené základy ve světě současném – nejde zpočátku o hrst načrtnutých pravidel a zákonitostí, kdy poté film zaplňuje různá schémata a klišé a naplňuje divácká očekávání o normách klasického vyprávění, přičemž četné nelogičnosti a vágnost konceptu strhávají celkový dojem značně dolů (především v žánru sci-fi by takových příkladů byl nespočet). Mad Max jde v tomto ohledu mnohem dál – nezahlcuje diváka hned zpočátku, ale dávkuje informace o fikčním světě postupně podle toho, čí krajinou nebo oblastí zrovna skupinka uprchlíků projíždí. Ta je pak představena specifickými pravidly jejích obyvatel (dopravními prostředky, vzhledem a vlastně celkovým zevnějškem, zbraněmi či přímo mytologií). Takto prezentovaný fikční svět postupně nabírá naprosto reálných obrysů a vytváří pocit všeobklopujícího organického kolosu, jehož komplexnost do nejmenších detailů promyšlená, i když napoprvé asi nezachytitelná, diváka totálně pohltí. [==] Film, ze kterého by Jeremy Clarkson měl nejdříve velkou radost (mužský svět, burácení motorů, honičky, pach benzinu a nafty na nekonečných planinách), při bližsím pohledu už asi úplně ne (žena jako záchrana společnosti ovládané muži pijícími mateřské mléko). Mad Max: Fury Road přitom není jen manýristická póza stárnoucího režiséra, ale auterská vize tvůrce, který si zaslouží uznání, minimálně za odvahu si takový film prosadit a za tu kytááááru. Ta byla genitální. (17.05.2015)

Měl jsem dlouho dopředu obavy o to, jestli George Miller během minulých třiceti let definitivně nezcvoknul. A jak se ukázalo, zcvoknul... ale rozhodně velmi originálním způsobem;) A výsledkem jeho práce je vizuálně dokonalá (opět spolupráce s věhlasným kameramanem, držitelem Oscara a několikanásobným nominantem k tomu) přehlídka fyzických degenerátů, která díky stylizaci asi nejvíc připomíná Třístovku, a která je mnohem víc Fury Road než Mad Max. Max Rockatansky je tu totiž asi do poloviny filmu v podstatě pasivním účastníkem děje, a jeho největší akce v druhé polovině filmu se odehraje mimo záběr (vážně). K tomu bouří nebo dojem etických dilemat a minulých traumat navozuje překvapivě rozmanitá hudba, a co je hlavní, odehrávají se naprosto neskutečné a nevídané kaskadérské kejkle. Nechápu, jak něco takového technicky jde natočit, a už vůbec mi hlava nebere, jak je možné, že něco takového někdo byl ochoten zafinancovat, protože - a to je největší průšvih čtvrtého Maxe - tady nedává smysl naprosto nic:) A přitom by bylo tak zajímavé dovědět se něco o tom, jak celá Immortanova říše funguje... ale to není a myslím, že ani nikdy nebylo Millerovou ambicí. Tenhle sedmdesátiletý blázen se prostě potřeboval vybouřit, a povedlo se mu to naprosto dokonale:) Kde jinde najdete cisternu s mateřským mlékem, davy vzývající "V8", a hlavně postapokalyptický ekvivalent válečného bubeníka/vlajkonoše v podobě soundsystému s osmi bubeníky a s kapelmajstrem bez očí, na gumě, a s plamenometem v elektrické kytaře?:)) Jedině v comicsech, řekl bych. Doomsday se svými obtloustlými skotskými pankáči, motokrosem a kankánem je ve srovnání s Fury Road úplné nic. Tenhle film je v jednotlivostech naprosto zvrácený, v celku nedává nejmenší smysl, je výsměchem postavě Mad Maxe jak jsme ho znali, a přesto si nemůžu pomoct, a zíral jsem přikovaný očima k obrazovce na to, co se dá ve filmu vytvořit. A to se mi nestalo už opravdu hodně dlouho. Takže co s tím? Je to neskutečný nářez, ale trvá dvě hodiny, a jakékoliv rozmluvy kohokoliv o čemkoliv naprosto selhávají. Jo, to když se tu nepříčetně řve (a že se tu řve hodně;)), to je jiná:) Dát tomu osmdesátku, to bych si asi musel nafackovat. Ale rozhodně je to pozoruhodná a naprosto nekompromisní událost filmových dějin. 70% (14.11.2015)