Tomb Raider

"Zneužila jste ožralýho námořníka." Lu Renovo přivítání na lodi mě rozesmálo, scény v zastavárně mě pobavily a hon na rychlou a hloupou lišku mne uspokojil dostatkem adrenalinu, ale na ostrově mě to už trošku přestávalo bavit. Zběsilá lukostřelkyně v přiléhavém nátělníku se sice snažila, abych se měl na co dívat, což jsem samozřejmě přivítal, ale bát jsem se o ni nedokázal. A to často visela na prstících levé ruky. Pak už zamínku stojí pouze zlé oči pana Vogela, kterého jsem měl chuť přitlouct za koule ke stropu, ale neudělal jsem to, protože by se mu to patrně líbilo. (11.03.2019)

Kdo u tohohle live action gameplay fetiše cítí napětí, je buď retardovaný, nebo dítě bez vkusu. O čem jiném než napětí by dobrodružná akce měla být? Jo aha, prý o tom, že je to jako hra. Nepochopení rozdílu obou médií v praxi. A to je prvních půl hodiny slibných. Jo, než to začne být jako hra. Alicia je samozřejmě v rámci materiálu skvělá. (14.03.2018)

Som ohromne zaťažený na dobrodružné príbehy o hľadaní pokladov a tajomných artefaktov niekde v džungliach, hrobkách a na stratených ostrovoch. Plus na slečnu Vikanderovú by som sa dve hodiny díval, aj keby celý čas sedela pri kozube a štrikovala sveter. K filmu: Fajn staromódne dobrodružstvo, ktoré v záplave digitálnych veľkochujovín prekvapuje tým, ako sa drží pri zemi. Žiadne divoké skákanie medzi kontinentami, žiadne súboje s múmiami a oživenými sochami. V Londýne sa zoznámime s hrdinkou, potom s ňou cestujeme na odľahlý ostrov, je tam trochu naháňačiek a súbojov v džungli a potom už len hrobka s pascami. Celé to dobre odsýpa, má to sympatickú hrdinku 😍, Walton je solídny zloduch, CGI je tak akurát (a vyzerá lepšie ako v traileroch) a až na pár scenáristických mimózností ma tam vlastne nič nerušilo. A je to OMNOHO lepšie ako tie staré filmy s Angelinou, aj keď sa musím priznať, že vzhľadom na lásku k tomuto subžánru mám rád aj tie. :) Takých 7/10, pre fanúšikov Indyho, Múmií, Flynna Carsena, Brisca Countyho Jr. a kadejakých Národných pokladov jasná povinnosť. (17.03.2018)

Vedle Wonder Woman působí Lara jako chudá příbuzná (hráče videoher asi producenti vnímají jako méně silnou diváckou skupinu než čtenáře komiksů). Všehovšudy čtyři prostředí (Londýn, Hongkong, ostrov, hrobka), s výjimkou vodopádu nikterak okázalé akční scény a v podstatě jen jedna (vycházející) hollywoodská hvězda. V kontextu snah o stvoření plnohodnotné akční filmové hrdinky jde nicméně o lehký pokrok. Lara Croft v podání přirozeně hrající Alicie Vikander je naprosto uvěřitelná. Dvojice scenáristů (Geneva Robertson-Dworet napsala taky Captain Marvel) neexperimentovala a nabízí tradiční origin příběh, který nehráče přehledně zasvětí do světa Tomb Raidera a hráčům nabídne uspokojivou porci „backstory“ a množství přímých citací ze hry. Lara je nám dvojicí úvodních akčních scén představena jako žena, která sice nevyniká ohromnou fyzickou silou, zato dokáže vymýšlet „lišácká“ řešení problémů. V obou případech zatím každopádně selhává. Silná, sebevědomá, byť nikoliv neohrožená, ale poměrně věrohodně zranitelná akční hrdinka se z ní stává až poté, co začne aktivně řešit své „daddy issues“. Vzniká dojem, že všemi prezentovanými schopnostmi, z nichž za některé vděčí otci (řešení hlavolamů, lukostřelba), disponovala od začátku, pouze jí scházela vnitřní rovnováha, protože v jejím životě chyběla ona otcovská figura. V tomhle ohledu je navenek progresivní film hrozně tradicionalistický (vlastně podobně jako Poslední z Jediů – dosaďte za Marka Hamilla Dominica Westa a dostanete prostřední část filmu). Rodinná linie, zastoupena zprvu zejména flashbacky, je ovšem zdatně zakomponována do hlavního vyprávění, posunuje děj, vysvětluje hrdinčiny motivace, pomáhá překlenout delší časové úseky, kdy se postavy někam přemísťují. Pokud jde o přínos libovolné scény pro vyprávění, nelze Tomb Raiderovi nic vytknout. Skoro žádná hluchá místa, kdy by nás přestalo zajímat, co bude dál (camea Nicka Frosta mohla být kratší, nebo žádná). Všechno je hezky propojené a navazuje na sebe. Možná až moc hladce a přímočaře. Akční scény jsou dostatečně různorodé a výrazně videoherní (a demonstrují, jak se Lara zdokonaluje v jednotlivých oblastech – souboj tělo na tělo, útěk před pronásledovateli, skok do dálky), tempo nepolevuje. Uthaug stejně jako ve Vlně předvádí perfektní ovládnutí řemesla a znalost principů klasického hollywoodského vyprávění. V rámci akčního žánru to vůbec není špatné, jen doufám, že pokračování, pro které si film v závěru trochu zdlouhavě a příliš okatě připravuje půdu, nebude stejně přehnaně opatrné. 65% (15.03.2018)

Až vám bude někdo říkat, že filmařské pojetí filmu TOMB RAIDER má jisté rysy retropřístupu, tak... vlastně ano. ___ 1. V upřímné jednoduchosti vyprávění je to docela pravda už jen vedle všech těch meta-narativů a meta-fikčních-světů. A spíše než dědictví počítačových her v tom vidím dědictví řetězovitých epizodických narativů, které tvoří vzorec dobrodružného románu i filmu víceméně odjakživa. Oproštění tohoto vzorce od dávkování odkazy v každé scéně na vrub soustřeďování se na relativně pomalý vývoj hrdinky, působí osvobozujícím dojmem, byť si ho umím představit hravější - a přechod od hodné holky k vraždící... ehm... hodné holce je přece jen poněkud nečekaný. ___ 2. Z hlediska stylu sprintuje se svými 2722 střihy průměrně po 2,4 vteřinách v tom rychlejším peletonu zcela současné kinematografie. Na druhou stranu je mnohem přehlednější než většina současných akčních filmů. To je dáno zřejmě větším množstvím ustavujících celků a vůbec větších rámů, kdy nástřihy na detaily mají tendence zpřesňovat plynulost informačního toku a velké množství úhlů je často navázáno na něčí pohledy. Jakkoli podobně rychlý střih nebyl v devadesátých letech normou, ostatně i dneska jde víceméně o dolní hranici preferované rychlosti střihové skladby (níže už jde spíše o odchylky), v přehlednosti se tehdejším postupům střihu akčního filmu blíží spíše než dnešním. Pro srovnání viz moji databázi zde. ___ 3. To jsou ale jen dohady, musel bych film vidět znovu a soustřeďovat se více na styl, na výstavbu jednotlivých prostředí i na způsoby vedení pozornosti v hloubce prostoru. Napoprvé jsem se spíše nechal unášet dobrodružným příběhem o sympatické hrdince v neotřelém podání Vikanderové. Vzpomněl jsem si každopádně na ÚTOK NA BÍLÝ DŮM, kde je čistota upřímně jednoduchého vyprávění i nečekaná přehlednost jinak velmi rychlého střihu podobně starosvětská. (17.03.2018)