Volám sa Oliver Tate

Film Jmenuji se Oliver Tate působí jako dílo režiséra, jehož umělecké ambice předčí jeho skutečné schopnosti. Richard Aoyade je sice sympaťák, ale záměrem tohoto filmu si uzmul větší sousto, než je schopen vstřebat. Všechny ty suché bezemociální dialogy a kompozicí „poetické“ záběry působí tak nějak lacině a pod deseti minutách se okoukají. Tím spíš, že ani scénář nepůsobí jako něco mimořádného. Abych jen nekritizoval, tak film není rozhodně špatný, určitě se na něj vydržíte dívat a místy pobaví, herci jsou fajn, ale po shlédnutí na něj asi brzy navždy zapomenete. Tím nejlepším na celém filmu jsou písničky Alexe Turnera z jedné z nekvalitnějších současných britských kapel Arctic Monkeys, díky němuž soundtrack převyšuje samotný film. (14.08.2012)

Po prvních 30 minutách jsem si řikala: 'a sakra, tohle je nejlepší film za poslední tři roky'. celou dobu jsem měla husí kůži, slzy v očích, bylo to rychlé a krásně natočené, celé to působilo jako jeden dlouhý hudební videoklip, tak jak to Ayoade dobře umí. Jenže.. Po těch 30 minutách tomu jakoby došel dech, najednou to už nebylo tak nadneseně vtipné a vystihující všechny naše vztahy a problémy, ale stal se z toho jenom artovej hipsterskej film. Hudba Alexe Turnera ale byla božká. Když to skončilo, už to to byl jenom průměrnej snímek, ale za ten začátek a hudbu si to zaslouží 4 hvězdy. (11.06.2011)

Zlo v rouše beránčím. Film sice okatě ironizuje a přímo komentuje klišé romantických komedií, ale zároveň je beze zbytku naplňuje. Vysmívat se lůzrovství a vzápětí se nad ním dojmout prostě nelze. V (500) Days of Summer (zde zjevná inspirace, ovšem dost samoúčelná) sice Tom taky získává svoji snovou manic pixie girl prostě jen tak jako dar z nebes, ale pak se alespoň ta jeho zkušenost s ní ve formě ročního období uzavírá do nějakého symbolického poučení a přichází podzim, kdy už je hrdina zase o něco dospělejší a vyzrálejší. Dalo by se říct, že určitým poselstvím (500) DoS je "Pobláznit se do jedný holky nemá smysl, protože tam venku jich je celá řada dalších a možná lepších, ale každej si tím musí projít a je to tak ok." Ale tady... tady se prostě na závěr ponoříme zpátky do toho zoufaleckého bahna, kde přepjatá milostná psaní přemluví holku k prvnímu sexu (ale je to přece vtipný!) a veřejná demonstrace sebevražedných tendencí ji přiměje vrátit se a zůstat (ale je to hrozně sladký a dojemný!). K tomu parodování toho typicky trierovského dělení narativu na kapitoly (prý to má být odkaz na francouzskou novou vlnu; i tak je to ale pouze vyprázdněná citace bez významu nebo úlohy ve vyprávění), Nietzsche a Panna Orleánská, ale proboha proč...? Z romantické indie komedie se definitivně stává zrůdný midcult. (08.06.2011)

Pokud ten excelentní výkon, kteří podali dva hlavní představitelé, byla jen neopakovatelná dětská bezprostřednost, byl hřích vyplýtvat ji na tento film. Přitom snímek sám měl velmi dobře našlápnuto: deník, který vizuálně zaznamenal přesně ten moment, kdy se z dětí stanou dospělí (sexuální zážitek tuhle změnu nezpůsobil). Beru to, že všichni dospělí byli karikatury, protože tak to nutně musí vidět dospívající chlapec. Ale to opájení se obrazem - i při vědomí, že je to režisérova (skoro)prvotina - bylo přehnané. Film chvilkami nudil, víc používat nůžky a měli bychom dobrý snímek o tvarujícím období života. /9. 6. 11./ (09.06.2011)

netradiční snímek s absencí okoukaných hezounků a klišoidního scénáře amerických komedií... ponořte se spolu s oliverem do slastí i strastí jeho dospívání a nemálo zvláštní addamsovské rodinky a přítelkyně... pitva patologických situací není vlastně komedií v tom pravém slova smyslu, ale když člověk vyleze z kina, má na tváři takový lehce přitroublý úsměv... je možné, že mi vydrží při vzpomínce na ayoadovu režijní prvotinu až do osmatřiceti. 80% [Světozor, 8.6.2011] (09.06.2011)