Sejmout zabijáka

Většinu gangsterek lze s určitou benevolencí rozdělit na filmy konzervativní (Kmotr, Americký gangster, Sejmout zabijáka), postmoderní (Pulp Fiction, Sbal prachy a vypadni, Sejmi eso) a parodický (Millerova křižovatka, Ghost Dog, Ve spárech yakuzy). Máme tu tedy konzervativní, mistrovská a poněkud fousatá díla ze staré školy, dále postmoderní, hravý, mnohdy velmi stylový kousky z dílny originálních tvůrců, a nakonec parodický snímky solitérů hozený často až do absurdní polohy. Každý z těch tří typů gangsterek vlastně odpovídá nějaké ze tří hlavních politických ideologií, a to konzervatismu, liberalismu a socialismu. Konzervatismus kladoucí důraz na autority, tradici či soukromé vlastnictví nachází svého spojence v mafiánských kmotrovských strukturách, které skutečně připomínají pyramidovou strukturu nějakého podniku. Proti tomu se staví liberalismus odmítající privilegia a zdůrazňující více osobní svobodu, čemuž odpovídají postmoderní gangsterky, které analogicky odmítají tradiční mýtické schéma vzestupu a následného pádu známé z konzervativních gangsterek a zdůrazňují spíše dynamické, chaotické a náhodné prolínání různých postav a skupin v příběhu. Na místo klasického dramatického oblouku kladou zacyklenost a nepředvídatelnost, jíž proslavil hlavně netypicky odvyprávěný kulťák Pulp Fiction, kde umírají postavy třeba jen proto, že si zapomněly bouchačku na kuchyňské lince. A konečně socialismus nachází svého souputníka v parodických gangsterkách, které operují s odvrženými solitéry a jako svou zbraň volí ironii, protože co ostatně odvrženým lidem také zbývá než smích. Zajímavé je ovšem to, že tak jako mezi sebou bojuje v politické aréně konzervatismus, liberalismus a socialismus, děje se něco velmi podobného i mezi gangsterskými filmy, které se vymezují vůči sobě navzájem a uvědoměle na sebe reagují: ____ (i) Nejtypičtějším příkladem je reakce parodických gangsterek na ty konzervativní, jak ilustruje třeba Jarmusch v Ghost Dogovi, jehož samurajskou etiku klade proti mafiánům bez morálky. Krutá dětinskost mafiánů, kteří ujíždějí na kreslených filmech z televize, stojí proti dospělosti samuraje, jehož stálými průvodci jsou nikoliv kreslená, ale skutečná zvířata (holubi, psi, medvěd). Právě jejich rysy na sebe bere v sekvencích, v nichž jako by procházel, či spíše protékal každou překážkou a přemisťoval se zvláštní bleskovou plynulosti, která mohutnou postavu Foresta Whitakera zbavuje tělesné tíže. Tím jako by Jarmusch parodoval podobné přesuny v gangsterských filmech, kde na sebe bere hlavní hrdina postupně roli dělňase, odborářského prezidenta, vrchního gangstera a konečně odpadlíka na útěku, jako se to přesně přihodilo zde v Sejmout zabijáka, kde projde hrdina hned několikerou metamorfozou. Je sice pravda, že sami tvůrci stavějí irského samorosta Dannyho Greena proti ztrouchnivělým italským mafiánům, jenže jeho samého nijak nezpochybňují, a právě od toho tu máme Jarmusche. Podobnou černohumornou parodii zrealizovali v Millerově křižovatce Coeni, kde vzali klasické rysy gangsterek a dotáhli je do komického extrému. ____ (ii) O poznání zajímavější je způsob, jakým se konzervativní gangsterky vymezují vůči těm liberálním. Tyto filmy si nejčastěji berou za hlavní hrdiny neúprosné profesionály, kteří jsou ve svém oboru naprosto neomylní, nedělají chyby a až do konce si zachovávají ledový klid a důvěru ve známý Einsteinův výrok „Bůh nehraje s vesmírem kostky“ – na rozdíl od série náhod a nedorozumění v postmoderních gangsterkách Tarantina či Ritchieho. Příkladem takové konzervativní gangsterky je třeba Americký gangster od Ridleyho Scotta. Dvojice hlavních postav (gangster a policajt) díky své bytostné povaze neomylných profesionálů do okolního, chybujícího světa jako by vůbec nepatřila. A kdykoliv se do něj snaží proniknout, působí to jako v případě Denzela Washingtona, který sleduje koloběh drog na ulici převlečený za ikonického gangstu z blaxploitation filmů, nepatřičně a trochu komicky. Stejně to funguje v Mannově Nelítostném souboji, kde se ten útok na postmoderní éru nepředvídatelného chaosu z pozice konzervativních hodnot odráží v ústřední dvojici těžkých profíků, kteří jsou nuceni čelit různým nahodilým jevům či neschopnému okolí, na nějž často doplácejí (zkompromitovaný Danny Trejo u De Nira či hluk zásahovky v kontejneru u Pacina). ____ (iii) Hodně co do sebe má i to, jakým způsobem se vymezují postmoderní gangsterky proti těm parodickým, respektive liberalismus proti socialismu. Jak si velmi trefně mnozí povšimli, my dnes vlastně nežijeme v nějaké sešněrované technokratické době zákazů a omezení, ale jsme spíše nabádání k tomu, abychom si užívali co nejvíce je to možné. Jinými slovy dnešní doba není opakem květinových šedesátých let, jak by se mohlo ze stesků volačů po zlatých časech hippies zdát, nýbrž naopak – jsme ponoukáni doslova k bezuzdnému rozpoutání apetitu. Stejným principiem se řídí postmoderní gangsterky Tarantina či Ritchieho, které jsou ještě absurdnější, nekorektnější a vyhrocenější než všichni ti Kitanové a Jarmuschové dohromady. (18.05.2012) (menej) (viac)