Zdrojový kód

Tak jsem si tu ty vaše výlevy důkladně pročetl a mal by som takúto otázočku ke všem těm masturbujícím panáčkům, co u každého filmu dští síru nad jakoukoliv drobnou nelogičností a nešetří odpady: Když někdo vymyslí nějaký naprosto tupý kvantový blábol, který má díry jako penzionovaná prostitutka a bez skrupulí se s ním naboří do Matrixu, utřete slinu z klávesnice, nasadíte dementní úsměvy a jakoby nic pod čtyři nejdete???!!! No, já jsem ten poslední, komu by nějaké logické mezery překážely v zábavě, jen jsem vám chtěl trochu vypláchnout ty vlastní výkaly, co máte mnohdy v ústech! Dobře vím, že ta vaše eufórie je způsobena tím, že se vám děsně líbí ten fešácký gay, pan Glyhlenhrál. To už mohli rovnou obsadit Eltona Johna a nechat si Džejka v záloze na pokračování Černého labutě!! Každopádně z pohledu nezaujatého heterosexuála, který se ještě ve slovníku cizích termitů ke slovu logika neprobojoval, je to svižné, zábavné, napínavé a naprosto skvěle se na to tupě civí. (15.06.2011)

Našláplý úvod s přelety nad městem a předzvěstí věcí obrovských (boží soundtrack!) téměř vrací mysl do devadesátek, už chybí jen ten John McClane. A i když ta nostalgie postupně ubývá na vrub současného look&feelu, nikdy doopravdy nezmizí. Samozřejmě nechybí nějaké to ale: Duncan Jones má k dispozici látku na jednu krátkou povídku. A ví to moc dobře. A snaží se ze všech sil, aby to nešlo prohlédnout. Past zvaná pointa nakonec předčasně sklapne a ke slovu se zákonitě dostává materiál, která musí naplnit kvóty hollywoodských "thrillerů s dojezdem" (a hlavně kvóty stopáže celovečerních filmů). Na moment zamrzí, že ten potenciál nešel mnohem výš, ale nakonec to vůbec není takový problém. Jones totiž netlačí na pilu a plynule přeřazuje na mód "upřímného thrilleru", kde působí něuvěřitelně sebejistě. A baví s velkou grácií. Výsledkem je příjemný "rychlý film", který zbytečně neopakuje, netáhne se, a říká jen to podstatné - a i když to podstatné už zaznělo v jiných filmech a nic zásadně nového se tu neodehrává, slovy hudebních znalců prostě "šlape jako máloco". Slabší, ale velmi radostné čtyři za tenhle mírně nedomrlý, ale po všech stránkách velesympatický zážitek. Gyllenhall by s přehledem utáhl roli Bournea (prosím prosím). (01.04.2011)

CO JE TEN "ZDROJOVÝ KÓD"?... TO JSOU PARABOLICKÉ VÝPOČTY KVANTOVÉ MECHANIKY......“ /// Jack Gyllenhal je bledej, viděl se v zrcadle a myslí si, že jeho úkolem je chodit po vlaku a každýmu cpát to svoje: ,,JÁ NEJSEM JÁ“. Chyba! Chlapče, ty musíš popřít pravidlo, že ,,MRTVÍ PRD VÍ“!!!... Věřím mu a snad proto na mě jeho opakovačky mise působí zajímavě, nevtíravě. TEN VLAK JE TEPRVE ZAČÁTEK! Lehce filosofické, nevtipné a sympaticky krátké. ČASU JE MÁLO A BĚŽÍ JEN JEDNÍM SMĚREM! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Zajímám se o život v ,,kapsli“. 2.) Toužím všechno a všechny ovlivňovat. Když se jedná o budoucnost, jsem v extázi. 3.) Thx za titule ,, Stano21“ a ,,maxi6“. PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ * (23.07.2011)

Je mi sympatické, že Duncan Jones prodává naprosté banality jako malé nevtíravé indie kousky, u kterých mnozí (oprávněně!) vykřikují slova o spasiteli inteligentního sci-fi, apod. U Zdrojového kódu se však nemůžu ubránit tomu, že kdyby se celá látka zpracovala jako čtvrthodinový kraťas, výsledek by byl lepší než tenhle celovečerák, který sám sobě škodí tím, jak se mermomocí snaží hrát na několika hřištích najednou (časové paradoxy, vojenské trauma, milostná linka). Navíc, hrdina má možnost zmáčknout tlačítko „load“ tolikrát, až je vám nakonec jasné, že se mu to jednou podařit musí, podobně jako když v PC hře vyrážíte poněkolikáté od stejného checkpointu a doufáte, že tentokrát už definitivně nezařvete. 3 a ½. (01.09.2011)

Obsahuje spoilery. Paradoxy cestování časem se obvykle řeší dvěma principy. Jeden, který vidíme zde, je postaven na nekonečném množství realit, kdy se každá změna projeví v jiné realitě (jak to vysvětluje Eso Rimmer v epizodě Jiná dimenze, jinde třeba ve filmu The Butterfly Effect). Druhej přístup je tzv. Novikovův princip sebezachování, kterej je zobrazenej třeba ve filmu Dvanáct opic. Tenhle druhý přístup mi přijde logičtější, i když v možnost cestování časem pořád nevěřím (viz jakýsi Einstein a nepřekročitelnost rychlosti světla). Nicméně na obou přístupech mohou být postavené zajímavé nápady. Ale bohužel, Duncen Jones, po filmu Moon režisér s pověstí obnovitele SF žánru, v tomhle filmu podle mě nevytěžil námět tak, jak by se dalo, navíc film obsahuje několik poněkud pochybných věcí. Film jako takový je natočen výborně, Gylenhaal, Monaghan i Farmiga jsou sympatičtí, je to svižné a zábavné. Ale. Když pominu tu angažovanou zápletku s terorismem, klíčí mi v hlavě otázka, jak k tomu přijde ten chudák učitel? Nějaký Stevens mu v jedné z realit vleze do hlavy a přebere mu život i holku. BTW jak v téhle realitě vlastně funguje dál i po těch osmi minutách. Kdyby to skončilo tak, že se zase ve svém těle probere Fentress, zdálo by se mi to jako lepší zakončení a asi bych sáhl po čtvrté hvězdě. Škoda. (24.04.2011)