Iná žena

Woody Allen opět drnká na vážnou strunu a humor nechal humorem... Tentokrát ovšem (alespoň z mého pohledu) drnká mnohem přístupněji a přívětivěji než v chladných a nezáživných Interiérech. Je to určitě také zásluha fantastické Geny Rowlands v hlavní roli. Velmi citlivá podívaná s krásnou hudbou (jak také jinak). (09.04.2014)

V rámci televizního klubu na ČT jsem se opět podívala na další film tohoto geniálního tvůrce, a to na film Woodyho Allena. Nevím, v poslední době mám štěstí na filmy, kde nehraje, tudíž jsou vážnější a ne tak skvěle ztřeštěné jako když v nich sám i hraje. Ale to neříkám, že jeho dramata jsou špatná! Vůbec ne! Jeho vážné a dramatické filmy jsou krásně komorní, prostě lahůdka pro filmového fajnšmekra. Navíc to jeho typické skvělé vykreslení postav, propletení jejich vztahů, skvělí herci... Zkrátka se nenudíte a dívá se vám na to dobře. Další z filmů, kterým si u mě Woody Allen upevnil svou pozici. (18.06.2013)

Až v poslední půlhodince jsem zahlédl ono kýžené gró celého filmu, ale to už bylo jaksi pozdě, protože první hodina mě téměř uspala. Nabízí se srovnání s jiným, ne nepodobným Woodyho filmem Zaří, který má sice hodnocení nižší, ale mě přišel o poznání lepší. Oba snímky stojí na sebeuvědomění a vnitřních psychických pochodech postav. V Září se na první pohled vlastně nic neděje, což je ale správně - ono ticho po pěšině vlastně nastoluje to správné prostředí pro dokonalé vykreslení nejniternějších pocitů. V Jiné ženě se toho pro změnu děje celkem dost a nějaké vykreslování pak ustupuje ději, který nemá žádný směr a jednoduše nudí. A ač byla Gena Rowlands opravdu skvělá a snažila se sebevíc, na více než tři hvězdy to zkrátka nestačí. (27.07.2012)

Podívala jsem se vedle na manžela a bylo to, jako by byl úplně cizí osoba. Tak jsem rozsvítila světla, vzbudila ho a poprosila, aby mě objal. A až po dlouhém čase jsem se znovu uklidnila. Ale v jednu chvíli předtím to bylo, jako když se otevřela opona a já se viděla v jasných barvách. Z toho, co jsem viděla, jsem měla strach. Některé scény dokážou člověka rozložit a porozhlédnout se v jeho nejniternějším já. S Allenovou brilantní ženskou studií nebudou mít mužští diváci žádné problémy. Woody po vzoru svého veleoblíbence Bergmana nechal působit jednu výraznou ženskou postavu na druhou a pohrál si s metaforami. Hope (postava Mii Farrow je jménem představena až v titulcích) totiž Marion provádí po důležitých místech, na kterých si má uvědomit stěžejní okamžiky svého života a pokusit se zjistit jeho smysl. Film, který diváka dokáže nahlodat natolik, že si ani nejbližšími lidmi není zcela jistý. (13.05.2007)

„Protože není nikdo, kdo by tě chápal. Musíš změnit svůj život." Někomu může vadit lehce rozvláčné tempo, díky kterému se zřejmě bude leckdo navzdory krátké stopáži místy lehce nudit, ale u mě tomu tak nebylo, nejspíš proto, že se mi podařilo takřka zcela naladit na tu správnou rozjímavou vlnu (což Jiná žena prostě vyžaduje). U tohoto filmu totiž musíte přemýšlet a bilancovat spolu s hlavní hrdinkou. A že je to vcelku hořké bilancování. Nicméně život v iluzi a její následné rozpoznávání mě bavilo. Stejně jako posmutnělá atmosféra, pro Woodyho typická snová sekvence a spousta myšlenkové potravy. Moc se mi líbilo Marionino napjaté čekání na další „zpověď“, naopak „to“ s Lýdií mi přišlo už zbytečné (resp. moc samoúčelné, prostě jen aby hlavní hrdinka dostala skutečně „všechno“). Konec byl moc hezký, ten dovětek považuju za jeden z Woodyho nejlepších. Silné 4*, na film bych se chtěl někdy v budoucnu podívat znovu. „Zavřela jsem tu knihu a pocítila zvláštní směs tesklivosti a naděje. A přemýšlela, jestli vzpomínka je něco co máte, nebo co jste ztratili.“ (08.08.2015)