Prázdna kolíska

Neočekávám od dramatu, že ze mne vycedí litry slz, pokud mu nepůjdu sama trochu naproti. A že jsem žena, tak pro mne rozhodně není těžké vcítit se do osudu deportovaných dětí, které byly odtrženy od rodin a využity jako "bílá hodnota" v koloniální Austrálii. Také nebylo těžké prožít celý příběh ženy, která se odhodlala tento ilegální zločin odkrýt a vyjasnit. Místo slz nastoupil hluboký obdiv a nezáleží zde na nějakých uměleckých kritériích, protože je to film důležitý pro svou výpovědní hodnotu a je dobře, že byl natočen. Emily Watson se do role sociální pracovnice perfektně hodila. (04.12.2012)

Tak opět jedna věc, o které jsem nevěděl. Nicméně není až zas tak podstatné, jestli jde o skutečnou událost, nebo ne. Jádrem pudla je zde břemeno, jež na sebe člověk bere pro jiné, zda ho dokáže unést, a jestli svou obecnou prospěšností nepoškozuje sebe a svou rodinu. Život je totiž vždy otázkou volby. Kolik je člověk schopen obětovat pro druhé, aby sám sebe nezničil? Kolik dáváme a kolik se vrací? Stojí to vůbec za to? Na to si každý musí odpovědět sám, protože to každý má "hozený" jinak. Tenhle film popisuje chůzi po laně nad osobní propastí velmi působivě, o hlavní hrdinku jsem měl vážně strach. Jó, život je složitej..75% (14.03.2012)

Emocionální drama, které není schopné vyvolat sebemenší emoce, je špatným filmem. Což lze bohužel říct i o Oranges and Sunshine. Samotný příběh deportovaných dětí je však natolik poutavý a leckdy i stěží uvěřitelný, že snímek není možné zcela odsoudit. K pozitivům lze řadit především příjemně nasnímané scény a občas i dobře sestříhané momenty prolínajících se anachronních scén. Pro Brity a Australany musí film působit úplně jinak - asi tak jako třeba Lidice na Čechy. Přiblížení nezainteresovanému publiku se však příliš nezdařilo. HUDBA: Lisa Gerrard jako by se snažila navázat na úspěch Pána velryb. Její tvorba je dnes však jinde a soundtrack k Oranges and Sunshine je spíše rutinní záležitostí. Klavírní tóny na pozadí syntetizátorových smyčců jsou na její obvyklý standart trochu málo. Pouze jeden track snad stojí za další poslech (pokud tedy soundtrack vůbec vyjde) - první let do Austrálie. (06.09.2011)

Zdánlivě nenápadný snímek - o zdánlivě nenápadné ženě, která cizí bolest vzala za svou. Sice nezměnila svět, ale skupině žen a mužů vrátila naději a víru ... v člověka. Snímek možná neodkryje všechny souvislosti tak, jak byste od něj očekávali, přesto disponuje vnitřní silou, která může směle konkurovat odhodlání a vytrvalosti hlavní hrdinky. (30.10.2012)

,,UPLYNULO DALŠÍCH 23 LET, NEŽ SE VLÁDY VELKÉ BRITÁNIE A AUSTRÁLIE OMLUVILY ZA SVÉ DĚTSKÉ MIGRAČNÍ PROGRAMY. BYLO DEPORTOVÁNO VÍCE NEŽ 130 000 DĚTÍ. MARGARET A MERVYN DÁLE PÁTRAJÍ PO RODINÁCH BÝVALÝCH DĚTSKÝCH VYSTĚHOVALCŮ“..... /// Loď plná dětí poslaná do Austrálie? …. Socka (tak fajn, sociální pracovnice!) chytla stopu a jede po stopách beznohejch. Rodnej list, matrika a podobný píčoviny brzo zastíní osudy deportovaných parchantů impéria. Margaret Hupreys vypráví o tom, jak se jí práce podepsala na psychice, o věcech, který vám optimismus berou, ale naštěstí – a to víc o těch, co ho zase dodaj. Prostě takovej ten autentickej film, kterej s hlavní postavou prožívate. Zvlášť, když rozpoutá víc, než jen prospěšnou službu pro lidi, který si toho fakt vážej (což samo vo sobě je optimistický zjištění!). Soráč, pro sentimentálního starce je tohle příběh jak prase! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Knihu "Empty Cradles", kterou napsala v roce 1994 Margaret Humphreys, číst nebudu. 2.) To mě tenkrát navštívil chlápek v obleku a jestli prej nechcu do Austrálie…. 3.) Thx za titule ,,jives a sonnyboy“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (04.01.2013)