Letní válka

Jedna velká bláznivá rodina chce oslavit 90. narozeniny babičky, která je hlavou rodu. Je tvrdohlavá, bezzubá, ale ví jak držet otěže. Jeden nesmělý kluk zavítá do této potrhlé rodiny a nestačí se divit. Chaos plný lidí, dětí, jídla, překřikování a poblíž jeho kamarádka, do které je zamilovaný až po uši. Je to tak skvěle naservírované téma a k tomu navíc dosti podivná zápletka o záchraně globální sociální sítě, která může zničit veškerý život na Zemi. Na první pohled nekombinovatelné a ultra zhovadilé, ale ono to funguje. Stále se v příběhu něco děje. Přitom zde není žádné explicitní násilí (jak bývá v anime poslední dobou zvykem) a příběh ukazuje silné rodinné hodnoty, smrt blízké osoby nebo táhnutí za jeden provaz. Jsou tu velmi dojemné pasáže i momenty u kterých jsem se smál na celý pokoj. Animace a vizuální rys mi připadal příliš nevýrazný, ale to jen na začátku, pak se všechno pěkně rozzáří a vykvete. Je to nenásilný a milý film, který mohu doporučit všem členům rodiny od 3 - 90ti let. (02.10.2013)

Summer Wars obsahuje dvě roviny. Ta první se týká zpracování vztahů v rodině, která je oblíbeným tématem Hosody a ani zde nepřekvapí, že se mu ji podařilo zpracovat na výbornou. Tato rovina dominuje během první půlhodiny a nabízí všechny kvality, které od Hosody očekáváme. Pak se ale film přehoupne do roviny sci-fi dystopie, kterou se Hosoda zřejmě snažil pojmenovat problém závislosti lidstva na IT technologiích a umělé inteligenci, snad i upozornit na bezpečnostní riziko jaderných elektráren, ale učinil tak způsobem extrémně hloupým, nebál bych se říci přímo vyloženě nablblým, u nějž neprojde ani to, kdybychom tuto rovinu brali jako zjednodušenou alegorii nebo pohádku. Snímku nelze upřít nápad, stejně jako lze ocenit u Hosody tradičně výbornou hudbu a animátorské hrátky ve světě virtuální reality, ale ten zbytek je jen horko těžko usledovatelná slátanina v čele s Gary Stu hrdinou. Za povedený začátek a jakž takž zdařilý konec, který to předchozí nadělení aspoň trochu kvalitativně pozvedl, dávám velmi slabé 3* a rychle odsud mizím, než si to rozmyslím. (14.05.2021)

Vlastně až skoro ke konci jsem byl přesvědčen o čtyřech hvězdičkách, pak to ale začalo být až moc shounenoidní (superhrdinské, plné blýskavých efektů a "hustých" explozí) a vlastně "přehnané" v porovnání s tím, čím se to původně jevilo být. Navíc vidina malýho kluka jako "zachránce planety", který se tváří drsně, působí nejchytřejc a je největším nakopávačem zadků na celém (virtuálním) světě tu taky neni zrovna poprvé a vlastně vůbec nepůsobí nijak zajímavě. Ale rozhodně na ten film nechci jenom plivat. Líbila se mi ta jeho "slice of life" část, ten vyvjíející se vztah, důležitost rodiny a její zásady a tradice. Vlastně i ten respekt vůči starší generaci tam hraje určitou roli, prostě: tohle je film o rodině, pojednává o její důležitosti, jednotě a jejích tradicích. Jo, a zbožňoval jsem absenci fan-service. Nevěděl jsem, že se to ještě dělá bez toho (když nepočítám Ghibli). (03.07.2015)

Jsou filmy, které chvílema baví a chvílema nudí. Tohle je jakoby posunuté o úroveň výš. Občas bomba a mezi tím "jen" baví. Animace je špičková a prostředí snad ještě lepší... alespoň kdo se zajímá o trendy v informatice, tak bude nadšenej. Nějak tak bych si představoval svět za 10 let. Minimálně v pokrokovějších částech světa. Celý nápad a provedení se mi hodně líbí. Autorům se povedlo najít neohrané způsoby, jak zapůsobit na lidi a řekl bych, že se trefili. Vůbec mě pak nenapadá, co bych tak mohl vytknout. Asi to bude nevyváženost scén. Těch fantastických momentů, z nichž jeden rozepisuje Reanimated, je opravdu hodně, ale kvůli tomu ty ostatní pak bohužel vypadají o něco hůř. Chtělo by tak to o hodinku natáhnout a pak bych neváhal hodnotit maximálně... takhle se mi do toho z nějakých důvodů vůbec nechce. (04.04.2010)

Mamoru Hosoda v časem skákající dívce předvedl odlehčenou lovestory řízlou sci-fi s hrdinkou plné nezodpovědné, ale sympatické žábovitosti, milostně mile nezkušenou, v sobě se nevyznající. Oč to bylo svěžejší než pevně soudržná rodina tmelená babičkou jež donekonečna opakuje větu: "Ty to dokážeš!" To samo stačí, aby všichni nabyli nekonečnou sebedůvěru, jež jim umožní vyřešit problém, který nezvládají nejlepší mozky všeho světa. Inu, řečeno slovy neklasikem doplněného klasika: "Rodina je základ státu." A celého lidstva. V tomto ohledu se tedy Summer Wars nijak neliší od všelijakých jiných plytkých filmů, jež nutí člověka těmi nejprimitivnějšími prostředky k všeobecnému semknutí, přičemž právě tím, že ono semknutí samo o sobě je vznešené, omlouvá svou sladkobolnou kýčovitost. V druhé rovině film vypráví o zranitelnosti informační společnosti, v níž všemu vládnou navzájem propojené počítače. Pokud se člověk dívá na ztvárnění a fungování zdejšího virtuálního světa jako na jeho metaforu spíše než realistické zpodobnění, nemůže být vyloženě nespokojen. Křídově bílé pozadí vytváří iluzi nekonečného prostoru, křiklavě barevné objekty v něm umístěné pak dávají představu o informačním bohatství a pestrosti binárního univerza. Jen se divák asi neubrání pocitu: "Kde já jsem už něco takového viděl?" A přijde na to, že šlo o záhyby prostoročasu z Dívky, která skákala časem. Nu, podruhé, to ještě není tak docela vykrádání sebe sama. Ale čirá originalita již také ne. Slabé ***. (10.05.2010)