Aquaman

| Rozpočet: 200 miliónov $ | Tržby: 1,038 miliárd $ | Až na pár svetlých momentov s mladým Aquamanom alebo dospelým, je celý film preplácaným digitálnym tornádom, ktoré má síce milión farieb, ale ani štipku duše. Najviac som sklamaný z toho, že film pre mňa nefungoval ani ako off-brainový popcorňák, nakoľko ma ubíjala aj ospevovaná vizuálna stránka. Ten červenooký pirát záporák a jeho pomocníci? Najnevkusnejšie kostými, ktoré som asi v živote videl. To, že to celé vôbec nedáva zmysel, a že je to instantné jak čínska polievka z večerky, to by som aj odpustil, ako kope iných filmov. Ale že sa na to ešte aj zle pozerá, to už fakt nie. Naviac, pokusy o marvelovské odlahčenia robia z celku nepodarenú komédiu. Netušil som, že raz budem mať pocit straty času pri pozeraní filmu z dielne DC Comics. Čím ďalej, tým horšie... (13.12.2018)

Aquaman je hodně věcí (najednou i postupně). Origin story vyprávějící o zrození hrdiny i historii jednoho národa, mateřské melodrama naruby (z pohledu potomka, ne matky), Flash Gordon pod vodou, buddy movie (sloužící jako základ jalové romance), pohádka o dvou bratrech, z nichž jen jeden může být králem, film, v jehož vrcholné scéně si hrdina osedlá mořského koníka a jeho parťačka kosatku... ___ Čistě strukturálně to sice drží pohromadě (i díky nadbytečně působící dějové linii se mstícím se pirátem, která motivuje hrdinovu proměnu a vytváří podloží pro sequel) a rytmicky funguje, ale tón je každých deset minut jiný (čímž Aquaman nezáměrně připomíná jihokorejské multižánrovky) a vyprávění si neustálé vypomáhá týmiž postupy ("zlidšťující" suché hlášky, jimiž hrdina reaguje na epické momenty, posunování příběhu nečekanými útoky "vodních" vojáků). ___ Ostatní výhrady jsou spíš mé osobní problémy, které s filmem mám - Jason Momoa mi nepřipadá sexy a protiví se mi řešení problémů hrubou silou, které reprezentuje; Mera musí většinu příběhu zvládnout v šupinaté latexové kombinéze s velkým výstřihem a kompetentně působí hlavně díky tomu, že Aquaman je po jejím boku nemožný; nejsmysluplněji jedná padouch, který chce rozpoutat válku s lidmi, protože zasviňují oceány svým odpadem. ___ Vizuálně a hudebně je to místy velká paráda (připomínalo mi to Avatara, Blade Runnera nebo lepší filmy Luca Bessona, znalci starých komiksů budou možná inspiraci vidět jinde) a přinejmenším jedna akční scéna (Sicílie) nemá podobu hlučného CGI megabordelu, i když vykrádá Tintinova dobrodružství, Bourneův mýtus, druhého Captaina Americu i scrollovací videohry. ___ Jako guilty pleasure s přepálenými ambicemi (a zrzavým Dolphem Lundgrenem a žraloky s laserovými děly a Willemem Dafoem, který hraje vezíra jménem Vulko) si to lze bez větší bolesti užít. 65% (13.12.2018)

Vlastně spokojenost. Na to, jak je film pestrobarevný a přeplácaný různými žánrovými odbočkami a epizodami, tak docela drží pohromadě a hlavně dobře baví. Často se mění atraktivní lokace, plány k naplnění zásadního cíle postav se postupně přepisují, fikční svět je dostatečně mytologicky bohatý a ve hře jsou hned dva motivovaní záporáci. Ukřičený Momoa je celkem sympatický, červenovlasá Amber Heard skoro jak vysněná podpora z pornhub a Patrick Wilson se snaží, leč své šablonovité roli uniknout nedokáže. James Wan ten festival digiorgií zvládá na povrchu skvěle ukočírovat a vykouzlí pár opravdu strhujících sekvencí, jenže přesto se mu úplně nedaří vtisknout příběhu jednotnou charakteristickou tvář a vymanit ho rutinních archetypálních vzorců, z nichž je poskládán. Občas jsou to pravda odkazy funkční nebo přinejmenším zábavné (exotika na Sicílii jako vystřižená z Tintina), často ale spíš devalvují hodnotu vyprávění jako takovou (do zblbnutí zpomalované hero momentky, nefunkční romantická linka a slabě gradované finále). Na Aquamanovi je určitě fajn, že jeho dobrodružné měřítko nezamrzlo na jediném profláklém schématu a že se snaží přístup ke komiksovému filmu zase trochu oživit, ale stále je to příliš sebeuvědoměle "blbé" a v řešení podzápletek dost zjednodušené, abych mohl pět jen chválu a přinutit mé geekovské já k nekritickému nadšení. Přitom ty 4* by mnoha pasážím a tvůrčím úmyslům bezpochyby slušely.. 70% (11.05.2019)

Pán prstenů, Star Wars, Troja, Souboj Titánů, Propast, Strážci Galaxie, Avatar, Pacific Rim, Příběh žraloka, Bart Simpson přeměněný na mouchu.. To jen namátkou, kde se sahalo pro nápady, ale nepůvodnost rozhodně není to, za co bych Wanovi vytáhl špunt z jeho DC vany. Hastrman z fitness centra ve při s metrosexuálním skalárem Páťou mě vytáčeli tím kvantem opulentní digitální akce, která už roky v rámci úlitby uhrovité mládeži spolehlivě omezuje nějaký širší záběr superhero filmů. Já si už u nich normálně začínám užívat chvíle, kdy dvě osoby vedou nějaký všední dialog.. (19.10.2020)

Jedna analytická poznámka k AQUAMANOVI... Nemám to důsledně promyšlené a viděl jsem film jen jednou, ale zaujala mě jistá jeho odlišnost od celkové vlny komiksových velkofilmů. ___ Většina z nich nabízí reinterpretace žánrových vzorců za pomocí moderních variací klasických mýtů. Na jedné straně to popisoval svého času Umberto Eco v souvislosti se SUPERMANEM (tj. moderní mýty nahrazující určité funkce klasických mýtů), na druhé straně je to zjevné zejména s Marvelem: každý film je vlastně aktualizací nějakého filmového žánru pro určitý segment publika, ačkoli v základu stojí vlastně totožné vývojové modely, což je zjevné hlavně u oněch tzv. originů. Tyto jsou přitom sepnuty do klasického vývojového oblouku hollywoodského filmu. ___ Ovšem co AQUAMAN? Podle mě kráčí spíše obráceně: využívá popkulturní žánrové vzorce a předpoklad vývojového oblouku hollywoodského filmu k (a) navracení se k mnohem starším více či méně mytickým modelům očištěným od postmoderní sebeuvědomělosti (maximálně se ocituje Pinocchio, ale už ne Jonáš), (b) víceméně epizodickému vyprávění, kdy se hrdina na svém kvestu potýká s dílčími překážkami, které jsou ve skutečnosti tím hlavním potěšením - a každá ho nějak posune, ačkoli vlastně není psychologicky definovaná postava. ___ O něco konkrétněji: snadno rozpoznáme moderní (sub)žánrová schémata ustavení komiksového hrdiny, parťáckého filmu, špionážní konspirace, brownovské detektivky "od bizarní stopy k bizarní stopě na základě čistých abdukcí", godzillovského kaidžu filmu, bondovského cestování po atraktivních lokacích či bitvy obrovských armád v duchu PÁNA PRSTENŮ. Ale je to spíše obráceně, když od sofistikovanosti míříme k mnohem klasičtějším schématům: antický polobůh mezi lidským a božským světem přijímá kvest... a už to jede (vč. svatého grálu). ___ Nejednou jsem si vzpomněl na původní SOUBOJ TITÁNŮ (1981), a to nejen proto, že představitelé Persea a Andromedy byli podobná herecká dřeva - a jejich postavy nikdy nebyly psychologicky definované, nýbrž se posouvaly od činů k činům, přičemž jsme se přesouvali mezi relativně uzavřenými vyprávěcími bloky ustavením zbrusu nového cíle. Ba co víc, v souvislostech dynamických STAR WARS působil srovnatelně starosvětsky, byť tentokrát je jí dosaženo spíše "uncool" kostýmy a celkovým designem než volbou sebeuvědomělých triků. ___ PS: Samozřejmě to stojí i na pečlivém rytmu, logicky oddělujícím větší soubory epizod: souboj bratrů na hodině, polibek na dvou hodinách atp. (01.01.2019)