Aquaman

Po všemožném konverzačním a filozofickém hnoji, kreré nám pravidelně blije warnerovská DC stáj, konečně pořádná komiksovka, u které se i navzdory přepálené stopáži divák nenudí. Wan je borec, který ví, co lidi od žánrových filmů očekávají ... a navíc si dokáže pohlídat i triky (zdravíme neumětely, kteří dělali na Black Pantherovi), takže je radost na ty jedničky a nuly koukat. Hodně doufám, že Wan s akčními filmy neskončil, koneckonců i jeho entry do série Fast & Furious mělo větší koule, než býk na tvrdolínu. (20.12.2018)

Aquaman má na jednu stranu špatnej příběh plnej prkenných hlášek a hereckých výkonů, na druhou je to ale pekelně zábavná podívaná zasazená do tak vymazleného prostředí, které tu snad nebylo od Avatara. Cringe, kde se baví i ta nejposlednější digi-ryba, Willy už nepotřebuje zachránit a jedna Verneovka dostává moc pěkné cameo. Tenhle mix Souboje titánů, Star Wars a Indiany Jonese uzavírá rok 2018 ve velkém stylu. Až se na tohle budou dívat Japonci, tak budou tak strašně vyděšený a zároveň vzrušený z toho kolik je tam chapadel! (13.12.2018)

Jedna analytická poznámka k AQUAMANOVI... Nemám to důsledně promyšlené a viděl jsem film jen jednou, ale zaujala mě jistá jeho odlišnost od celkové vlny komiksových velkofilmů. ___ Většina z nich nabízí reinterpretace žánrových vzorců za pomocí moderních variací klasických mýtů. Na jedné straně to popisoval svého času Umberto Eco v souvislosti se SUPERMANEM (tj. moderní mýty nahrazující určité funkce klasických mýtů), na druhé straně je to zjevné zejména s Marvelem: každý film je vlastně aktualizací nějakého filmového žánru pro určitý segment publika, ačkoli v základu stojí vlastně totožné vývojové modely, což je zjevné hlavně u oněch tzv. originů. Tyto jsou přitom sepnuty do klasického vývojového oblouku hollywoodského filmu. ___ Ovšem co AQUAMAN? Podle mě kráčí spíše obráceně: využívá popkulturní žánrové vzorce a předpoklad vývojového oblouku hollywoodského filmu k (a) navracení se k mnohem starším více či méně mytickým modelům očištěným od postmoderní sebeuvědomělosti (maximálně se ocituje Pinocchio, ale už ne Jonáš), (b) víceméně epizodickému vyprávění, kdy se hrdina na svém kvestu potýká s dílčími překážkami, které jsou ve skutečnosti tím hlavním potěšením - a každá ho nějak posune, ačkoli vlastně není psychologicky definovaná postava. ___ O něco konkrétněji: snadno rozpoznáme moderní (sub)žánrová schémata ustavení komiksového hrdiny, parťáckého filmu, špionážní konspirace, brownovské detektivky "od bizarní stopy k bizarní stopě na základě čistých abdukcí", godzillovského kaidžu filmu, bondovského cestování po atraktivních lokacích či bitvy obrovských armád v duchu PÁNA PRSTENŮ. Ale je to spíše obráceně, když od sofistikovanosti míříme k mnohem klasičtějším schématům: antický polobůh mezi lidským a božským světem přijímá kvest... a už to jede (vč. svatého grálu). ___ Nejednou jsem si vzpomněl na původní SOUBOJ TITÁNŮ (1981), a to nejen proto, že představitelé Persea a Andromedy byli podobná herecká dřeva - a jejich postavy nikdy nebyly psychologicky definované, nýbrž se posouvaly od činů k činům, přičemž jsme se přesouvali mezi relativně uzavřenými vyprávěcími bloky ustavením zbrusu nového cíle. Ba co víc, v souvislostech dynamických STAR WARS působil srovnatelně starosvětsky, byť tentokrát je jí dosaženo spíše "uncool" kostýmy a celkovým designem než volbou sebeuvědomělých triků. ___ PS: Samozřejmě to stojí i na pečlivém rytmu, logicky oddělujícím větší soubory epizod: souboj bratrů na hodině, polibek na dvou hodinách atp. (01.01.2019)

,,Rybář chytí na udici mořskou pannu. Ta se mu třepe na háčku nad vodou, rybář na ni chvilku kouká a pak ji pustí do vody zpět. Druhý rybář co to viděl z druhé loďky se diví a ptá: ,,Proč?'' A úspěšný rybář odpoví: ,,A jak?'' ---- Tak takhle nějak podobně začíná tento film, akorát že královna Atlantidy neměla od pasu dolů ploutev a strážce majáku tudíž věděl to - jak. .... V mládí jsem se neučil hrobařem, ale hltal příběhy o dávno zašlých civlizacích včetně té bájné za Heraklovými sloupy, potopené v moři jménem Atlantida. Mimochodem zpěvák Donovan o ni složil nádhernou píseň v šedesátých létech... Se zatajeným dechem jsem četl romány J. M. Trosky díky kterým jsem se do Atlantidy i podíval a dodnes to ve mně zanechalo velký dojem... a snad proto jsem šel i do téhle záležitosti. Co jsem čekal, to jsem dostal. Blockbusterový cinema digitální nářez pro multiplexy a širé řady diváků co u filmu nechtějí moc přemýšlet. Hlavně když je to barevné, rozpohybované, je tam pár prsatic v aerobikových dresech ,,cvičme v rytme'' a pár záporáků. Artuš mixnutý Avatarem a Star wars s Indiana Jonesem ovšem toto se odehrává pod hladinou ovšem tedy vyjma toho zničeného italského městečka... Trochu mne zamrzela účast Dafoa a Kidmanové, přeci jen jsou to herci pro lepší ligu a že hráli v takové blbině mi na nich trochu mrzí... U Nicol jsem si navíc uvědomil, že už holka opravdu stárne a ten její vypnutý obličejík působil dost plastelínově.... Příběh musím uznat byl místy i zajímavý, ale iritovalo mně to přetechnizované digitální zpracování... Někdy je té grafiky na obraze prostě moc a závěrešná bitva byla co se týče barevných světýlek zhulencův mokrý sen... Dokoukal jsem to ale nakonec do konce a jelikož jsem na to koukal s dětmi a to šestileté na konci řeklo, to byl ale pěkný film, myslím si, že se to tvůrcům asi nakonec vydařilo. Ovšem zajímalo by mne, zda na to třeba nešli do kina jen dospělí... :-) ... tohle byl totiž opravdu dětský film. Dávám za tři bodce z trojzubce samotného Neptuna (kterého ve filmu ani nejmenovali) * * * (23.06.2019)

Tupé omalovánky od DC, které více než co jiného připomínájí sterilní svět Marvelu se zástupem kladných hrdinů s dobrou duší a záporáků, kteří chtějí kupodivu zničit/ovládnout svět. Plus za to, že tady se to tentokrát odehrává pod vodou, palec nahoru za zvukaře a efekťáky, kteří se na podvodních městech vskutku vyřádili a Jason Momoa je cool a umí se slušně ohánět, což už nějaký pátek víme. Děj ale o ničem. (19.03.2019)