Aquaman

Aquaman vyhrál - z kina jsem odlezl doslova ubit počítačovostí. A kolikrát se během musel nahlas smát, jak je to (i v rámci superhrdinský akce) stupidní, bez nějaký míry přehnaný a splácaný. Smutný, jak moc se DC muselo inspirovat "klíčem k úspěchu" Avengers, to se Snyder musí definitivně obracet v hrobě... A vážně, vám sakra nevadí, když dneska 90% miliardovýho blockbusteru tvoří práce ajťáků, a to do tý mírý, že je už třeba od třetiny stopáže úplně jedno, co se vlastně bude dál dít? (06.01.2019)

DC se snaží, seč mu síly stačí a s Aquamanem už mu to docela i jde. James Wan na režisérské stolici je dobrá volba a Jason Momoa vlastně taky. Nedovedu si představit, že podobného vodního muže by někdo zahrál jinak a líp. Snad jen dodám, že největší překvapení pro mě byl Dolph Lundgren, který mě svojí rolí bavil a klidně bych si ho dokázal představit častějc. Problém s tímto filmem bych vnímal hlavně u scén, které se snaží být až tak strašně moc vtipný, že jsou vlastně děsně trapný. Jason Momoa se snaží mít humor Chrise Hemswortha, když se převlékne do Thora a ze začátku jsem mu to vůbec nežral. Postupem času jsem ale roztál a už to docela šlo. Stejně tak i Patrick Wilson je docela směšnej protivník, nevím, co na něm ostatní mají. No, vlastně, když tu píšu tento komentář, jsem až překvapen, kolik negativ bych na filmu našel. Nevím ale proč, jako s celkem jsem byl v podstatě s tímto filmem docela spokojený. Od DC příjemné překvapení, pro Marvel dnes stále rutinní standard. (15.04.2019)

Možná bylo chybou si u toho ještě hrát hru na mobilu, hledat nový auto na internetu a hladit kocoura. Děj mi trochu unikal, ale to podstatné jsem asi dal....Sandokan si po pár štouchanicích osedlal Gappu, kříženou s Krakenem, a pomocí hlášek jako Vzdej se trůnu a Rozhodne boj se vypořádá s lesklým pičusem. Jen nechápu, proč tam hraje Willem Dafoe a Nicole Kidman... (31.01.2019)

Jedna analytická poznámka k AQUAMANOVI... Nemám to důsledně promyšlené a viděl jsem film jen jednou, ale zaujala mě jistá jeho odlišnost od celkové vlny komiksových velkofilmů. ___ Většina z nich nabízí reinterpretace žánrových vzorců za pomocí moderních variací klasických mýtů. Na jedné straně to popisoval svého času Umberto Eco v souvislosti se SUPERMANEM (tj. moderní mýty nahrazující určité funkce klasických mýtů), na druhé straně je to zjevné zejména s Marvelem: každý film je vlastně aktualizací nějakého filmového žánru pro určitý segment publika, ačkoli v základu stojí vlastně totožné vývojové modely, což je zjevné hlavně u oněch tzv. originů. Tyto jsou přitom sepnuty do klasického vývojového oblouku hollywoodského filmu. ___ Ovšem co AQUAMAN? Podle mě kráčí spíše obráceně: využívá popkulturní žánrové vzorce a předpoklad vývojového oblouku hollywoodského filmu k (a) navracení se k mnohem starším více či méně mytickým modelům očištěným od postmoderní sebeuvědomělosti (maximálně se ocituje Pinocchio, ale už ne Jonáš), (b) víceméně epizodickému vyprávění, kdy se hrdina na svém kvestu potýká s dílčími překážkami, které jsou ve skutečnosti tím hlavním potěšením - a každá ho nějak posune, ačkoli vlastně není psychologicky definovaná postava. ___ O něco konkrétněji: snadno rozpoznáme moderní (sub)žánrová schémata ustavení komiksového hrdiny, parťáckého filmu, špionážní konspirace, brownovské detektivky "od bizarní stopy k bizarní stopě na základě čistých abdukcí", godzillovského kaidžu filmu, bondovského cestování po atraktivních lokacích či bitvy obrovských armád v duchu PÁNA PRSTENŮ. Ale je to spíše obráceně, když od sofistikovanosti míříme k mnohem klasičtějším schématům: antický polobůh mezi lidským a božským světem přijímá kvest... a už to jede (vč. svatého grálu). ___ Nejednou jsem si vzpomněl na původní SOUBOJ TITÁNŮ (1981), a to nejen proto, že představitelé Persea a Andromedy byli podobná herecká dřeva - a jejich postavy nikdy nebyly psychologicky definované, nýbrž se posouvaly od činů k činům, přičemž jsme se přesouvali mezi relativně uzavřenými vyprávěcími bloky ustavením zbrusu nového cíle. Ba co víc, v souvislostech dynamických STAR WARS působil srovnatelně starosvětsky, byť tentokrát je jí dosaženo spíše "uncool" kostýmy a celkovým designem než volbou sebeuvědomělých triků. ___ PS: Samozřejmě to stojí i na pečlivém rytmu, logicky oddělujícím větší soubory epizod: souboj bratrů na hodině, polibek na dvou hodinách atp. (01.01.2019)

Aquamanovi se nedá upřít jedna věc. Je opravdu monstrózní. James Wan posílá na plátno nepočítaně potvor, zrůd, monster a podivných bytostí nebo alespoň herce ve fakt šílených kostýmech. Je to přeplácané? Ano, ale na druhou stranu ta velkolepost je skutečně působivá a navíc každá ta podmořská zrůda byla fakt do detailu propracovaná. Něco takhle gigantického a epického tu nebylo snad od Avatara. A když se to začne hýbat nebo řezat, tak to na plátně vypadá skvěle. Bohužel má ale Aquaman v hlavní roli dva dost možná nejhorší hollywoodské herce a tam už to drhne. Wanovi se sice povedlo Momou a Heard umírnit a dává jim minimum prostoru k hraní a většinou dělají jen to, co jim jakž takž jde (vypadají dobře), ale jakmile se film pokouší o romantiku, humor nebo patos, absolutně to díky jejich neschopnosti nefunguje. Naštěstí to není zase až tak často. Popravdě mi zpočátku vadila i dost chaotická vyprávěcí struktura, kde se přeskakuje ze současnosti do minulosti tak, aby se ten origin nějak rychle stihl a to, co by jindy vydalo na samostatný film, se musí narvat do dvou scén. A bohužel úroveň pitomosti občas taky přeleze únosnou mez. Přesto s klidem podepíšu, že jde o nejlepší DC comicsovku a být mi dvanáct, budu se chtít přihlásit do potápěčského kroužku. Na druhou stranu čtyři z pěti marvelovek bych si pustil raději než tohle. Pořád tu totiž zůstává ten problém, se kterým se rvaly i předchozí warnerovské comicsovky. Na to, jaká je to chujovina, se to fakt bere až moc vážně. A přitom zrovna tady, při scénách, kdy Amber Heard pluje na kosatce a střílí z rukou vodní lasery, by to tu kapku nadhledu fakt potřebovalo. (14.12.2018)