Aquaman

Velmi rozporuplné. Mamoa bez trička, kozy Amber Heard, sexy MILF Nicole Kidman a epická vizuální jízda Jamese Wana, který umí servírovat excelentní záběry. Na druhou stranu je to hloupé a pateticky přepálené. 143 minut je dost a ke konci to škřípe. Mamoa opravdu neumí hrát a celkově to působí jak máršmelou. Je to sladké, máte od toho ulepené ruce. A to vás nasere. (15.12.2018)

Aquaman je hodně věcí (najednou i postupně). Origin story vyprávějící o zrození hrdiny i historii jednoho národa, mateřské melodrama naruby (z pohledu potomka, ne matky), Flash Gordon pod vodou, buddy movie (sloužící jako základ jalové romance), pohádka o dvou bratrech, z nichž jen jeden může být králem, film, v jehož vrcholné scéně si hrdina osedlá mořského koníka a jeho parťačka kosatku... ___ Čistě strukturálně to sice drží pohromadě (i díky nadbytečně působící dějové linii se mstícím se pirátem, která motivuje hrdinovu proměnu a vytváří podloží pro sequel) a rytmicky funguje, ale tón je každých deset minut jiný (čímž Aquaman nezáměrně připomíná jihokorejské multižánrovky) a vyprávění si neustálé vypomáhá týmiž postupy ("zlidšťující" suché hlášky, jimiž hrdina reaguje na epické momenty, posunování příběhu nečekanými útoky "vodních" vojáků). ___ Ostatní výhrady jsou spíš mé osobní problémy, které s filmem mám - Jason Momoa mi nepřipadá sexy a protiví se mi řešení problémů hrubou silou, které reprezentuje; Mera musí většinu příběhu zvládnout v šupinaté latexové kombinéze s velkým výstřihem a kompetentně působí hlavně díky tomu, že Aquaman je po jejím boku nemožný; nejsmysluplněji jedná padouch, který chce rozpoutat válku s lidmi, protože zasviňují oceány svým odpadem. ___ Vizuálně a hudebně je to místy velká paráda (připomínalo mi to Avatara, Blade Runnera nebo lepší filmy Luca Bessona, znalci starých komiksů budou možná inspiraci vidět jinde) a přinejmenším jedna akční scéna (Sicílie) nemá podobu hlučného CGI megabordelu, i když vykrádá Tintinova dobrodružství, Bourneův mýtus, druhého Captaina Americu i scrollovací videohry. ___ Jako guilty pleasure s přepálenými ambicemi (a zrzavým Dolphem Lundgrenem a žraloky s laserovými děly a Willemem Dafoem, který hraje vezíra jménem Vulko) si to lze bez větší bolesti užít. 65% (13.12.2018)

Jedna analytická poznámka k AQUAMANOVI... Nemám to důsledně promyšlené a viděl jsem film jen jednou, ale zaujala mě jistá jeho odlišnost od celkové vlny komiksových velkofilmů. ___ Většina z nich nabízí reinterpretace žánrových vzorců za pomocí moderních variací klasických mýtů. Na jedné straně to popisoval svého času Umberto Eco v souvislosti se SUPERMANEM (tj. moderní mýty nahrazující určité funkce klasických mýtů), na druhé straně je to zjevné zejména s Marvelem: každý film je vlastně aktualizací nějakého filmového žánru pro určitý segment publika, ačkoli v základu stojí vlastně totožné vývojové modely, což je zjevné hlavně u oněch tzv. originů. Tyto jsou přitom sepnuty do klasického vývojového oblouku hollywoodského filmu. ___ Ovšem co AQUAMAN? Podle mě kráčí spíše obráceně: využívá popkulturní žánrové vzorce a předpoklad vývojového oblouku hollywoodského filmu k (a) navracení se k mnohem starším více či méně mytickým modelům očištěným od postmoderní sebeuvědomělosti (maximálně se ocituje Pinocchio, ale už ne Jonáš), (b) víceméně epizodickému vyprávění, kdy se hrdina na svém kvestu potýká s dílčími překážkami, které jsou ve skutečnosti tím hlavním potěšením - a každá ho nějak posune, ačkoli vlastně není psychologicky definovaná postava. ___ O něco konkrétněji: snadno rozpoznáme moderní (sub)žánrová schémata ustavení komiksového hrdiny, parťáckého filmu, špionážní konspirace, brownovské detektivky "od bizarní stopy k bizarní stopě na základě čistých abdukcí", godzillovského kaidžu filmu, bondovského cestování po atraktivních lokacích či bitvy obrovských armád v duchu PÁNA PRSTENŮ. Ale je to spíše obráceně, když od sofistikovanosti míříme k mnohem klasičtějším schématům: antický polobůh mezi lidským a božským světem přijímá kvest... a už to jede (vč. svatého grálu). ___ Nejednou jsem si vzpomněl na původní SOUBOJ TITÁNŮ (1981), a to nejen proto, že představitelé Persea a Andromedy byli podobná herecká dřeva - a jejich postavy nikdy nebyly psychologicky definované, nýbrž se posouvaly od činů k činům, přičemž jsme se přesouvali mezi relativně uzavřenými vyprávěcími bloky ustavením zbrusu nového cíle. Ba co víc, v souvislostech dynamických STAR WARS působil srovnatelně starosvětsky, byť tentokrát je jí dosaženo spíše "uncool" kostýmy a celkovým designem než volbou sebeuvědomělých triků. ___ PS: Samozřejmě to stojí i na pečlivém rytmu, logicky oddělujícím větší soubory epizod: souboj bratrů na hodině, polibek na dvou hodinách atp. (01.01.2019)

Čakal som viac, hlavne čo sa týka postáv a príbehu , no dostal som iba presne to, čo najviac neznášam. Totálne nechutne prepálené trikové orgie, z ktorých sú mnohí hotoví. Ok, keď si odmyslíme tie super gýčové triky tak nám tu toho veľa neostane a popravde som sa dosť nudil. Pre takúto explóziu trikov a nový podvodný svet musíte mať trocha citu a talentu ako to ukočírovať, viď James Cameron v Avatarovi. Z tohto som teda nadšený nebol a nepomohlo ani hviezdne obsadenie.  ak ma niečo prekvapilo tak slušne hrajúci Dolph Lundgren. 40%. (27.02.2022)

Jsem s novými DC filmy divácky nekompatibilní, vlastně mám na jejich tón vysloveně alergii. Momoa je sympaťák, ale jakmile Wan šlápne na pedál a kamera si ho přitáhne za zvuku kytar, ztrácím o tu postavu i poslední mililitry zájmu. A to už ani nehovořím o té rase úpravných unterwassermanů. This universe is not for me. (05.05.2019)