Aquaman

Ať si kdo chce, co chce říká, ale Aquaman se povedl. Jak už to tak vypadá, Warner, který má v současné době pod křídly DC umí momentálně dělat jenom sólovky. Navíc dostal "za kamery" Jamese Wana, který věnoval filmu svůj typický a neotřelý osobní vklad, který dělá z Arthura jednu z nejlepších současných postav DC. Nutno podotknout, že vzhledem k prapůvodní předloze to nebylo nic lehkého. Už angažování Jasona bylo dosti riskantní, ale musím dát za pravdu Snyderovi, že se jeho volba osvědčila (tímto s chvalozpěvy na Zacka končím, protože s tímto snímkem nemá kromě producentského křesla nic společného - z mého pohledu naštěstí). Hereckou skvadru, která se povedla dát Wanovi dohromady nelze než obdivovat. Ač mi ze začátku vadily "růžovo-rudé" Dolphovi vlasy, všechno si postupně sedlo a já se tak mohl těšit Wilsona, Kidman, Dafoeho, či Heard. Kulantně řečeno, při pohledu do dekoltu právě Amber se člověk nestačil ani divit, jaké divy dokázali kostyméři vyčarovat s jejím poněkud minimalistickým hrudníkem. Příběhová linie byla značně oddechová, ale až na dva až tři nelogické momenty člověka dokázala udržet ve středu. Záporné postavy Ocean Mastera a Black Manty navíc měly celkem jednoznačně a logicky vystavěné pozadí jejich počínání, takže nebyl problém věřit jejich motivaci. Po grafické stránce se navíc povedlo vytvořit úžasný podmořský svět, který si svou podmanivostí získal mé sympatie. Paradoxně nejhůře na mě vizuálně působily scény pobřeží u majáku, když starý Curry chodil čekat na Atlannu. Nejslabším aspektem filmu se proto stal soundtrack, který mě nijak zvláště neuchvátil a až na drobné odkazy na Muže z oceli, či Dianinu: Is she with you? se neobjevil žádný výraznější motiv - v tomto vítězí nedávné Mortal Engines. (Po druhé projekci měním názor - hudba je zajímavá dost). I když má Aquaman své chyby a jedná se o místy přílišnou hru na jistotu, plný počet si ode mě na první dobrou zasloužil... Při druhé projekci mě ale tolik nebavil (což je škoda), takže jdu na 4. (15.12.2018)

Já mám strašnou výhodu, že od podobných filmů fakt nic nečekám, prostě náročnej den, urá do kina na odrfknutí a tohle je přesně ono. Já dostal nádhernou pohádku, plnou fantazie, nápadů, lásky, akce, dobra, zla. A že je to digitální ? No tak, když jdu do jabloňový aléje, tak se taky nebudu divit, že tam jsou jabka. Jaký to mělo bejt ? Loutkový ? Trošku mírná výhrada k hlavnímu hrdonovi, resp. herci. Jasně vlasatej vysokej svalouš, takže holky si užijou, to jo, ale jestli se říká, že máme v mozku 80% kapaliny, tak Jason má brzdovou. Hrozně rád jsem viděl Dolpha s růžovoučkým přelivem a sexy Amber super i když tak křehká holčina tam nakopne frajera, tak, že ho ani google nenajde. Z kina jsem odcházel jako spokojenej chlapeček a to je hlavní. (13.12.2018)

Aquaman se zařadil mezi lepší filmy DC poslední doby, ale je pro mě stejně spíše zklamáním. Další snímek od DC co na mě z dost velké část působil strašně tmavě. Hodně počítačové, ani jeden záporák Patrick Wilsom a obzvlášť Yahya Abdul-Mateen II jako Manta mě nebavil, hlavně Manta slabší. Dost nelogických scén. Potešila Amber Heard a Nicole Kidman. 6/10* (14.01.2019)

Možná bylo chybou si u toho ještě hrát hru na mobilu, hledat nový auto na internetu a hladit kocoura. Děj mi trochu unikal, ale to podstatné jsem asi dal....Sandokan si po pár štouchanicích osedlal Gappu, kříženou s Krakenem, a pomocí hlášek jako Vzdej se trůnu a Rozhodne boj se vypořádá s lesklým pičusem. Jen nechápu, proč tam hraje Willem Dafoe a Nicole Kidman... (31.01.2019)

Jedna analytická poznámka k AQUAMANOVI... Nemám to důsledně promyšlené a viděl jsem film jen jednou, ale zaujala mě jistá jeho odlišnost od celkové vlny komiksových velkofilmů. ___ Většina z nich nabízí reinterpretace žánrových vzorců za pomocí moderních variací klasických mýtů. Na jedné straně to popisoval svého času Umberto Eco v souvislosti se SUPERMANEM (tj. moderní mýty nahrazující určité funkce klasických mýtů), na druhé straně je to zjevné zejména s Marvelem: každý film je vlastně aktualizací nějakého filmového žánru pro určitý segment publika, ačkoli v základu stojí vlastně totožné vývojové modely, což je zjevné hlavně u oněch tzv. originů. Tyto jsou přitom sepnuty do klasického vývojového oblouku hollywoodského filmu. ___ Ovšem co AQUAMAN? Podle mě kráčí spíše obráceně: využívá popkulturní žánrové vzorce a předpoklad vývojového oblouku hollywoodského filmu k (a) navracení se k mnohem starším více či méně mytickým modelům očištěným od postmoderní sebeuvědomělosti (maximálně se ocituje Pinocchio, ale už ne Jonáš), (b) víceméně epizodickému vyprávění, kdy se hrdina na svém kvestu potýká s dílčími překážkami, které jsou ve skutečnosti tím hlavním potěšením - a každá ho nějak posune, ačkoli vlastně není psychologicky definovaná postava. ___ O něco konkrétněji: snadno rozpoznáme moderní (sub)žánrová schémata ustavení komiksového hrdiny, parťáckého filmu, špionážní konspirace, brownovské detektivky "od bizarní stopy k bizarní stopě na základě čistých abdukcí", godzillovského kaidžu filmu, bondovského cestování po atraktivních lokacích či bitvy obrovských armád v duchu PÁNA PRSTENŮ. Ale je to spíše obráceně, když od sofistikovanosti míříme k mnohem klasičtějším schématům: antický polobůh mezi lidským a božským světem přijímá kvest... a už to jede (vč. svatého grálu). ___ Nejednou jsem si vzpomněl na původní SOUBOJ TITÁNŮ (1981), a to nejen proto, že představitelé Persea a Andromedy byli podobná herecká dřeva - a jejich postavy nikdy nebyly psychologicky definované, nýbrž se posouvaly od činů k činům, přičemž jsme se přesouvali mezi relativně uzavřenými vyprávěcími bloky ustavením zbrusu nového cíle. Ba co víc, v souvislostech dynamických STAR WARS působil srovnatelně starosvětsky, byť tentokrát je jí dosaženo spíše "uncool" kostýmy a celkovým designem než volbou sebeuvědomělých triků. ___ PS: Samozřejmě to stojí i na pečlivém rytmu, logicky oddělujícím větší soubory epizod: souboj bratrů na hodině, polibek na dvou hodinách atp. (01.01.2019)