Aquaman

Jedna analytická poznámka k AQUAMANOVI... Nemám to důsledně promyšlené a viděl jsem film jen jednou, ale zaujala mě jistá jeho odlišnost od celkové vlny komiksových velkofilmů. ___ Většina z nich nabízí reinterpretace žánrových vzorců za pomocí moderních variací klasických mýtů. Na jedné straně to popisoval svého času Umberto Eco v souvislosti se SUPERMANEM (tj. moderní mýty nahrazující určité funkce klasických mýtů), na druhé straně je to zjevné zejména s Marvelem: každý film je vlastně aktualizací nějakého filmového žánru pro určitý segment publika, ačkoli v základu stojí vlastně totožné vývojové modely, což je zjevné hlavně u oněch tzv. originů. Tyto jsou přitom sepnuty do klasického vývojového oblouku hollywoodského filmu. ___ Ovšem co AQUAMAN? Podle mě kráčí spíše obráceně: využívá popkulturní žánrové vzorce a předpoklad vývojového oblouku hollywoodského filmu k (a) navracení se k mnohem starším více či méně mytickým modelům očištěným od postmoderní sebeuvědomělosti (maximálně se ocituje Pinocchio, ale už ne Jonáš), (b) víceméně epizodickému vyprávění, kdy se hrdina na svém kvestu potýká s dílčími překážkami, které jsou ve skutečnosti tím hlavním potěšením - a každá ho nějak posune, ačkoli vlastně není psychologicky definovaná postava. ___ O něco konkrétněji: snadno rozpoznáme moderní (sub)žánrová schémata ustavení komiksového hrdiny, parťáckého filmu, špionážní konspirace, brownovské detektivky "od bizarní stopy k bizarní stopě na základě čistých abdukcí", godzillovského kaidžu filmu, bondovského cestování po atraktivních lokacích či bitvy obrovských armád v duchu PÁNA PRSTENŮ. Ale je to spíše obráceně, když od sofistikovanosti míříme k mnohem klasičtějším schématům: antický polobůh mezi lidským a božským světem přijímá kvest... a už to jede (vč. svatého grálu). ___ Nejednou jsem si vzpomněl na původní SOUBOJ TITÁNŮ (1981), a to nejen proto, že představitelé Persea a Andromedy byli podobná herecká dřeva - a jejich postavy nikdy nebyly psychologicky definované, nýbrž se posouvaly od činů k činům, přičemž jsme se přesouvali mezi relativně uzavřenými vyprávěcími bloky ustavením zbrusu nového cíle. Ba co víc, v souvislostech dynamických STAR WARS působil srovnatelně starosvětsky, byť tentokrát je jí dosaženo spíše "uncool" kostýmy a celkovým designem než volbou sebeuvědomělých triků. ___ PS: Samozřejmě to stojí i na pečlivém rytmu, logicky oddělujícím větší soubory epizod: souboj bratrů na hodině, polibek na dvou hodinách atp. (01.01.2019)

Aquaman se zařadil mezi lepší filmy DC poslední doby, ale je pro mě stejně spíše zklamáním. Další snímek od DC co na mě z dost velké část působil strašně tmavě. Hodně počítačové, ani jeden záporák Patrick Wilsom a obzvlášť Yahya Abdul-Mateen II jako Manta mě nebavil, hlavně Manta slabší. Dost nelogických scén. Potešila Amber Heard a Nicole Kidman. 6/10* (14.01.2019)

„ATLANTIDA NEPOTŘEBUJE KRÁLE. POTŘEBUJE HRDINU!…“ /// DC konečně našli svůj svět – vodu! Pohádka, ve který Wan předvádí „svoje“ pojetí superhrdinskýho světa, má všechno, co vod tohodle žánru čekám. (Navíc nečekanou Kidman.) /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Doma jíme jen vidličkama se třema zubama. 2.) Chodí za mnou mořská panna. Vopíchat... nevopíchat... /// PŘÍBĚH **** HUMOR * AKCE **** NAPĚTÍ * (02.01.2019)

Pán prstenů, Star Wars, Troja, Souboj Titánů, Propast, Strážci Galaxie, Avatar, Pacific Rim, Příběh žraloka, Bart Simpson přeměněný na mouchu.. To jen namátkou, kde se sahalo pro nápady, ale nepůvodnost rozhodně není to, za co bych Wanovi vytáhl špunt z jeho DC vany. Hastrman z fitness centra ve při s metrosexuálním skalárem Páťou mě vytáčeli tím kvantem opulentní digitální akce, která už roky v rámci úlitby uhrovité mládeži spolehlivě omezuje nějaký širší záběr superhero filmů. Já si už u nich normálně začínám užívat chvíle, kdy dvě osoby vedou nějaký všední dialog.. (19.10.2020)

Vlastně spokojenost. Na to, jak je film pestrobarevný a přeplácaný různými žánrovými odbočkami a epizodami, tak docela drží pohromadě a hlavně dobře baví. Často se mění atraktivní lokace, plány k naplnění zásadního cíle postav se postupně přepisují, fikční svět je dostatečně mytologicky bohatý a ve hře jsou hned dva motivovaní záporáci. Ukřičený Momoa je celkem sympatický, červenovlasá Amber Heard skoro jak vysněná podpora z pornhub a Patrick Wilson se snaží, leč své šablonovité roli uniknout nedokáže. James Wan ten festival digiorgií zvládá na povrchu skvěle ukočírovat a vykouzlí pár opravdu strhujících sekvencí, jenže přesto se mu úplně nedaří vtisknout příběhu jednotnou charakteristickou tvář a vymanit ho rutinních archetypálních vzorců, z nichž je poskládán. Občas jsou to pravda odkazy funkční nebo přinejmenším zábavné (exotika na Sicílii jako vystřižená z Tintina), často ale spíš devalvují hodnotu vyprávění jako takovou (do zblbnutí zpomalované hero momentky, nefunkční romantická linka a slabě gradované finále). Na Aquamanovi je určitě fajn, že jeho dobrodružné měřítko nezamrzlo na jediném profláklém schématu a že se snaží přístup ke komiksovému filmu zase trochu oživit, ale stále je to příliš sebeuvědoměle "blbé" a v řešení podzápletek dost zjednodušené, abych mohl pět jen chválu a přinutit mé geekovské já k nekritickému nadšení. Přitom ty 4* by mnoha pasážím a tvůrčím úmyslům bezpochyby slušely.. 70% (11.05.2019)