Aquaman

Báječné podmořské dobrodružství plné comicsových barev, úžasných obrazů a s příběhem, co skončí dobře. Samozřejmě snímek je určen především čtenářům comicsů a všem, co se rádi nechají unášet do světa fantazie, kde je možné naprosto vše. A popravdě, pro běžného českého diváka tenhle film, stejně jako řada jiných od DC a Marvelu, točena zkrátka není. Kdo v sobě nemá hravost a zbytky dětské duše, může být zklamán. Když ale někdo řekne, že se nudil, nu, pak vážně nevím, co na to říci. Snad - comicsové adaptace prostě vynechat. Zaplaťbůh žádně polidšťování klasických postav-hrdinů se nekoná, a tak šou může začít. Film vypráví obrazem, čehož je Aquaman důkazem. (17.12.2018)

Všechno slíbené a ještě něco navíc. Star wars pod mořem je asi nejjednodušší srovnání, ale i tak nepřesné. Aquaman je svižný, barevný (nejen na efekt, ale i účelně), vtipný a stále je v něm určitá DC temnota. Poprvé v DC filmech je však vše popsané správně namixováno a film funguje i v delší stopáží skvěle. Dokonce ani konec nesráží výsledek a já zase po delší době dávám plné hodnocení. Takhle zábavná a epická podmořská pohádka tu dlouho nebyla a hádám, ani dlouho nebude. (25.12.2018)

Obstojne zábavná komiksová fantasy, v ktorej sympaťák Momoa hrá ešte o čosi horšie, ako sme uňho zvyknutí (napríklad vo Frontier je výživný badass), ale príliš to nevadí, lebo Wan režíruje v životnej forme a celé je to až obludne epické, hlučné, parádne nadizajnované a výborne natrikované. Keby to malo o polhodinu menej, bolo by to skoro tak dobré ako Wonder Woman alebo daktorá priemerná marvelovka. (16.12.2018)

DC se snaží, seč mu síly stačí a s Aquamanem už mu to docela i jde. James Wan na režisérské stolici je dobrá volba a Jason Momoa vlastně taky. Nedovedu si představit, že podobného vodního muže by někdo zahrál jinak a líp. Snad jen dodám, že největší překvapení pro mě byl Dolph Lundgren, který mě svojí rolí bavil a klidně bych si ho dokázal představit častějc. Problém s tímto filmem bych vnímal hlavně u scén, které se snaží být až tak strašně moc vtipný, že jsou vlastně děsně trapný. Jason Momoa se snaží mít humor Chrise Hemswortha, když se převlékne do Thora a ze začátku jsem mu to vůbec nežral. Postupem času jsem ale roztál a už to docela šlo. Stejně tak i Patrick Wilson je docela směšnej protivník, nevím, co na něm ostatní mají. No, vlastně, když tu píšu tento komentář, jsem až překvapen, kolik negativ bych na filmu našel. Nevím ale proč, jako s celkem jsem byl v podstatě s tímto filmem docela spokojený. Od DC příjemné překvapení, pro Marvel dnes stále rutinní standard. (15.04.2019)

Jedna analytická poznámka k AQUAMANOVI... Nemám to důsledně promyšlené a viděl jsem film jen jednou, ale zaujala mě jistá jeho odlišnost od celkové vlny komiksových velkofilmů. ___ Většina z nich nabízí reinterpretace žánrových vzorců za pomocí moderních variací klasických mýtů. Na jedné straně to popisoval svého času Umberto Eco v souvislosti se SUPERMANEM (tj. moderní mýty nahrazující určité funkce klasických mýtů), na druhé straně je to zjevné zejména s Marvelem: každý film je vlastně aktualizací nějakého filmového žánru pro určitý segment publika, ačkoli v základu stojí vlastně totožné vývojové modely, což je zjevné hlavně u oněch tzv. originů. Tyto jsou přitom sepnuty do klasického vývojového oblouku hollywoodského filmu. ___ Ovšem co AQUAMAN? Podle mě kráčí spíše obráceně: využívá popkulturní žánrové vzorce a předpoklad vývojového oblouku hollywoodského filmu k (a) navracení se k mnohem starším více či méně mytickým modelům očištěným od postmoderní sebeuvědomělosti (maximálně se ocituje Pinocchio, ale už ne Jonáš), (b) víceméně epizodickému vyprávění, kdy se hrdina na svém kvestu potýká s dílčími překážkami, které jsou ve skutečnosti tím hlavním potěšením - a každá ho nějak posune, ačkoli vlastně není psychologicky definovaná postava. ___ O něco konkrétněji: snadno rozpoznáme moderní (sub)žánrová schémata ustavení komiksového hrdiny, parťáckého filmu, špionážní konspirace, brownovské detektivky "od bizarní stopy k bizarní stopě na základě čistých abdukcí", godzillovského kaidžu filmu, bondovského cestování po atraktivních lokacích či bitvy obrovských armád v duchu PÁNA PRSTENŮ. Ale je to spíše obráceně, když od sofistikovanosti míříme k mnohem klasičtějším schématům: antický polobůh mezi lidským a božským světem přijímá kvest... a už to jede (vč. svatého grálu). ___ Nejednou jsem si vzpomněl na původní SOUBOJ TITÁNŮ (1981), a to nejen proto, že představitelé Persea a Andromedy byli podobná herecká dřeva - a jejich postavy nikdy nebyly psychologicky definované, nýbrž se posouvaly od činů k činům, přičemž jsme se přesouvali mezi relativně uzavřenými vyprávěcími bloky ustavením zbrusu nového cíle. Ba co víc, v souvislostech dynamických STAR WARS působil srovnatelně starosvětsky, byť tentokrát je jí dosaženo spíše "uncool" kostýmy a celkovým designem než volbou sebeuvědomělých triků. ___ PS: Samozřejmě to stojí i na pečlivém rytmu, logicky oddělujícím větší soubory epizod: souboj bratrů na hodině, polibek na dvou hodinách atp. (01.01.2019)