127 hodín

127 hodin začíná tak jak si divák může dle traileru představovat. Rozfázovaný záběr, vysoké tempo a podmanivá hudba. Perfektní audiovizuální složka není nic, na co bychom nebyli u Dannyho Boyla zvyklí, takže vše začíná v podstatě přesně dle očekávání. První fáze snímku je vysoce dynamická a téměř bez ustání si drží vysoký převod. Recipient by nejspíš měl být tempem snímku rozladěn, neboť tuší, že podobnou rychlostí se hlavní postava do očekávaných trablů dostane poměrně brzy, přesto si probíhající jízdu užívá, ba dokonce by ji nejspíš chtěl zažít. V druhé části snímku dochází k prudkému útlumu tempa, Aaron je pevně zakotven v jedné lokaci a divák de facto s ním. V tuto chvíli je nejspíš jeho přáním zvýšení tempa a rychlé ukončení snímku. Motivátorem může být nezájem – snímek nevytváří vděčnou podívanou, případně nesnesitelná dávka empatie – pro diváka se utrpení postavy stává těžko sledovatelným. Otázkou však je, zda tu právě ten první důvod jasně nevyhrává. Ne, že by to byl přílišný problém. Ono je v podstatě jedno, jak je dosaženo cíle, nicméně nakonec je to právě divák, kdo se bude cítit ošizen. O čem vlastně tenhle snímek chtěl více vyprávět? O utrpení, které Aron ve svém „vězení“ pociťoval, nebo o nudě, kterou tam zažíval? Nejen vložené flashbacky, ale i scény s ruční kamerou napovídají, že se snímek mnohem více věnuje právě nudě. Utrpení zabírá mnohem méně prostoru a v podstatě z temporytmického hlediska pouze napomáhá dějovému vývoji. Objevuje se téměř neznatelně a v plné síle se projevuje až na konci. Ač jsem to sám příliš nepociťoval, dle komentářů se dá usuzovat, že emociální dopad na diváka (od prožívání s hrdinou, po znechucení explicitními scénami) tento nový Boylův přeci jen snímek má. Na druhou stranu, je to opravdu podstatné? … K té obsahové skoroprázdnotě a pseudopsychologizujícím náznakům by se raději ani nevyjadřoval. Někdy je prostě lepší mlčet. Jako lidský příběh neuvěřitelné, jako film ovšem nepříliš přesvědčivé. (10.01.2011)

7620 minut je k rozporuplnému přijímání obecenstvem svým naturelem doslova předurčeno, protože zkušený evropský šéfkuchař Boyle tentokrát vaří bez diskuze z vody. Sice v nádherné kuchyni, v těch nejmodernějších hrncích a na nablýskaném sporáku, ale pořád jen z obyčejné H2O, jejíž chuť už dopředu dobře znáte. Přelívá ji z menší nádoby do větší, uvádí do bodu varu, ochlazuje, cedí a míchá, mlha reminiscencí a halucinací se vznáší k digestoři, ale požadovaný chutný pokrm stále ne a ne přijít. Když už se člověku začne v hlavě cynicky přehrávat jistý song od Buty a chce varovat před cestou do muslimských zemí, kde absence některých částí těla může značit zlodějskou minulost, zjeví se závěrečný videoklip o touze nevzdat se, bojovat a žít a vy najednou zjistíte, že si Chef Danny k tomu vaření pustil z rádia nádhernou hudbu islandských Sigur Rós a posunul tím zase vše do trochu jiného rozměru. Jo, jo, naladit na rádiu ve správný čas tu správnou stanici, to on uměl vždycky na jedničku.. Když tak nad tím s odstupem času přemýšlím, nevím, zdali by někdo dokázal, i přes všechna ta negativa, natočit příběh Arona Ralstona líp, protože Nolan by tam chtěl mít lucidní sny o netopýrech, Fincher točí zásadně v noci a Kubrick je už na všechno moc mrtvý.. (21.07.2011)

Filmový ekvivalent šumivé limonády v horkém letním dni. Po prvním loku máte pocit, že jste nic lepšího v životě neochutnali, ale než si to vypijete do dna, tak zjistíte, že bublinky dávno vyprchaly a vy máte větší žízeň než předtím. A já se jdu podívat po čerstvé vodě a po filmu, v kterém si sice hrdinové nebudou řezat ruce, ale přesto půjdou až na kost a nebudou jenom ostřím lechtat kůži... do doby, kdy jaro nebude jen přešlapovat za dveřmi a budu moct vyrazit na skály. S lanem, karabinami a tou nejdůležitější věcí - kamarády. Bez těch je to jenom šmírování šutrů. (16.03.2011)

Přiznejme si, že i když je skutečná událost, na níž film staví, osobní tragédií člověka, který ji prožil, jako filmový námět je přece jen banální. 127 hodin je dobrý film v tom smyslu, že nepostrádá nic z toho, co skutečný Aron v té skalní průrvě prožíval a s čím se potýkal, nic z toho, o čem jsem předpokládal, že uvidím. Ale to je taková nepřekvapivá kvalita, kterou (rouhačsky?) považuju za naprostou samozřejmost. Kreace Jamese Franca je uvěřitelná a na to, jakého floutka hraje, i překvapivě sympatická. Ale víte co? Film skončil a já jsem si na něj v následujících dnech ani nevzpomněl. Takže myslím, že je to klasický případ malého hitu jedné sezony a pokud se mu nepoštěstí získat nějakou pofidérní cenu, do roka nebo dvou se nad ním zavře voda. 60% (23.01.2011)

Veľkolepejšie už niečo tak komorné nešlo natočiť. Pri tomto filme som sa obával, že sa bude ťahať a bude príliš nudný. Omyl. Stále sa tu niečo deje. Rýchly a prehľadný strih, krásny vizuál, nápady a všemožné vychytávky. Udržuje si divákovu pozornosť. Danny Boyle je skvelý režisér a všetko tu má jasne pod palcom. Emócie sa na diváka prenášajú a James Franco hrá vo vrcholnej forme. Veľmi autentické v každom ohľade a bez prikrášlenia. Tento námet nemohol byť natočený lepšie. (zaslúžilo by si to Oscara za strih) 8/10 (02.02.2011)