127 hodín

Tento rok akoby sa roztrhlo vrece s filmami hodných Oscara za najlepší film (The Black Swan, Inception, The King´s Speech... facebook doň na niektorých zdesenie nezaraďujem :) To, čo dokázal Danny Boyle s jedným hercom uväzneným obrovským balvanom v stiesňujúcich podmienkach, je priam neuveriteľné. Veľmi plytký námet je zachránený množstvom technických detailov - parádne strihy, krásna farebná kompozícia obrazu, jemná melodická hudba prelínaná potrebnou dynamikou, kamerové nálety na nekonečnosť dravej prírody a najmä retrospektívne vracanie diváka do minulosti, ktorý si pod rúškom blízkej smrti vytvára k Aronovi vzťah plný súcitu a túžby, aby našiel konečne to správne východisko. Divák nemá chvíľu na to, aby si oddýchol od adrenalínových sekvencií a film utečie ako voda. Chvíľami meditatívne prvky, chvíľami neznesiteľná agresivita, ktorá vyráža z nevyhnuteľnosti urobiť to najdrastickejšie rozhodnutie. Priznávam, tú mega brutálnu scénu som odmietla vidieť, pretože v tom prípade by hrozilo, že by som tomu filmu jednu hviezdu neprávom odobrala :-) (27.01.2011)

Pokiaľ ide o životopisné filmy, niet nad vďačnejšiu tému ako tú, v ktorej stredobodom pozornosti je osud človeka vystaveného fyzickej či duševnej bolesti. Aj Danny Boyle využil tento námet na sprostredkovanie neľahko sprostredkovateľného príbehu, aby ukázal čo všetko je schopný človek obetovať a dokázať, keď ide o svoje vlastné prežitie. Veľmi dynamicky natočené, najlepším atribútom je okrem hereckého sóla Jamesa Franca jednoznačne kamera, a tak aj jednoduchá príbehová línia nestráca na zaujímavosti. Bez zbytočných prieťahov drží film diváka stále pri vedomí, servíruje mu porcie adrenalínu, a pocity bolesti a zúfalstva prenáša na diváka tak, aby počas hodiny a pol prežil tých 127hodín spolu s Aronom. 85%. (18.01.2011)

Pád do ticha ve filmovějším, zato méně emocionálním, balení. Boyle ubral na jímavých sekvencích a místo toho servíruje minimalistickou povídku o jednom sebestředném floutkovi, na nějž si počkal jeden menší kámen, aby mu ukázal, že ego není vše. Kamerou, hudbou, střihem a hlavně herecky neuvěřitelně podmanivé po celých devadesát minut, byť to vše lze shrnout do jediné věty. Možná právě takhle se rozpozná kvalitní filmařina, možná právě tohle funguje lépe, než všechny smutné pohledy ze slumů. Ale zase to pak nesbírá pozlacené sošky. (10.01.2011)

>>A proto, milé děti, jestli chcete ještě někdy napsat znuděný komentář na váš oblíbený filmový web hmatovou technikou deseti prstů, napište vždycky do bločku na lednici, kam se chystáte. -Dobře, paní učitelko, a teď už si můžeme jít hrát? -Tak utíkejte, vy malí lišáci. -Jupííííí.<< A Danny Boyle na to vypolýtval hodinu a půl. (25.01.2011)

Ano, Boyle a Franco se s tím poprali asi nejlepším možným způsobem, nicméně se naplnily obavy, které jsem před projekcí měl. Totiž že námět je velmi vhodný pro autobiografickou knihu, ale nevhodný pro celovečerní film. Aby kamera mohla alespoň někdy zaklíněného nebožáka opustit, figurují ve scénáři i scény flashbacků a halucinací, které jsou dost otravné a patetické, ačkoli jejich dramatugrický důvod chápu. Na ty možnosti, které tvůrci měli, je to ale natočeno příjemně svižně a energicky, Boyle opět ukazuje svoji silnou stránku, tedy spojení muziky a obrazu. A úplný závěr (když už je po "akci") ve mně nějaké ty emoce vzbudit dokázal. Přesto mám z 127 Hours mírně rozpačitý pocit a byl bych rád, kdyby si Danny napříště vybral nějakou příběhovější látku. 7/10 (07.02.2011)