Milosrdné lži

Filmová výzva v karanténě - oblíbené herečky, Marion Cotillard. Často to dělám tak, že v případě završení výzvy mířím do Francie, protože ji považuji za filmovou královnu. Jenže mám přirozeně velká očekávání toho nejlepšího, co chci od filmu dostat. A ne vždy se to podaří naplnit stoprocentně. Zvláště, když snímek zdobí francouzské herecké hvězdy první velikosti, režíruje jej nesmírný sympaťák a manžel největší herecké hvězdy a dlouhá stopáž slibuje důkladnou psychologii. Určitě se jedná o výborný film, avšak já jsem pořád čekal, kdy přijde pořádná katarze, pořádný citový masakr, kdy vybuchne bomba. A nějak jsem pořád jen čekal a čekal a čekal, až jsem se dočkal kvalitního evropského závěru, ale schází mi tam to něco navíc, čím se francouzské filmy pyšní. I ta Marion je samozřejmě jako vždy výborná, ale určitě si její roli nebudu pamatovat z kategorie výjimečných výkonů. (05.04.2021)

Smich i slzy, hádky usmiřování. Urážení i urážení se. Chození pro radu k ostatním ve stylu:"... a hlavně to nikomu neříkej!!!". Tahle banda přátel je jako rtuť...pořád se mění, pořád někam putuje. Smál jsem se i byl smutný s nimi... A to je to co po filmu vždycky chci! Aby se ty emoce z filmu přenesly na mě! Aby mě bavilo sledovat skoro 2,5 hodiny jak to bude dál. Abych na ten čas nebyl skoro sám sebou, ale abych skoro cítil slanou chuť větru u moře a nebo to letní teplo ve městě. Vůně pínií...100% (08.04.2012)

Kdo chce, tak si v té olbřímí stopáži najde pětihvězdičkovou záležitost. Jen se musí obrnit trpělivostí a přežít Canetovu úchylku na nadužívání songů (v jeho mysli pravděpodobně náladotvorných), které do toho cpe co deset minut a zásadně je nechá zahrát celé. A přitom nic nikam neposouvají. Ano jsou zbytečné a ano zabírají (ne)pěkných pár desítek minut; a ne ani navzdory otravnosti celkový dojem zkazit nedokáží. (15.09.2013)

Film by si zasloužil o hvězdičku víc, ale musel jsem ubrat kvůli faktu, že se zde zase objevilo módní téma výlučnosti homosexuality, což moc dobře nesnáším (a jednu chvíli tam kdosi tančil v transvestitském oblečení, to jsem utekl). Navíc se děj dost vlekl, těch přátel bylo od počátku nějak hodně a trvalo mi to dobrou hodinu, než jsem se vyznal, kdo je kdo a kdo s kým a proti komu. Taky mohlo být ve filmu trochu vysvětleno, jak se tahle parta lidí dala dohromady a čím se vlastně živila. Víme jen to, že Max podnikal a byl z toho pěkně na nervy, navíc ještě okořeněné láskou toho mladíka, jehož dítěti byl za kmotra, svou zlost si vyléval na kunách a svých návštěvnících... Parta poznamenaná těžkým úrazem jednoho z nich prožívá jako každoročně prázdniny u Maxe a snaží se na kamaráda moc nemyslet; každý z nich má své trable, někdo s buzerantstvím, někdo s neopětovanými láskami, Marie čeká dítě (což jsme tušili asi od poloviny filmu). Jakkoliv se tahle parta jeví jako homogenní a přátelská, každý je zpočátku sám uzavřen do svých starostí; závěr filmu spočívá na dvou obrazech - když správce Maxovy chaty tuhle společnost obviní z pokrytectví (nejlepší chvíle filmu), a pak až příliš sentimentálně pojatý závěr při pohřbu, který se mi jeví zase jako slabší chvíle. No - a americké písničky chabé úrovně během filmu? Do evropské kinematografie nepatří, i když zde autor chtěl možná vyjádřit současné prorůstání kultur. Bohužel. (04.11.2014)

Z těch pár minut, co jsem měl trpělivost tuto neofrancozkou kravinu sledovat jsem si odnesl tyto postřehy. Ožralí jezděte radši autem, na motorce jde o život. Francké líbání chlapů na tvář brežněvovským stylem, z toho se každému normálnímu člověku udělá blivno. Natočit film o tom, jak parta téměř čtyřicátníků stále kouří trávu a kecá o sexu považuji za vyhozené peníze. Komediální scény navíc s komedií nemají nic společného, jsou to hloupé scény. Od packala, co natočil Pláž a Fantoma Paříže se ostatně ani nic jiného čekat nedalo. (22.05.2012)