Deň zrady

Vnímat Den zrady pouze jako politické drama par excellence, jako jeden z mnoha těch sžíravě kritických filmů, které analyzují mocenské mechanismy v zákulisí politického veletoče, to je přece veliká škoda, to se člověk o mnohé zbytečně ochuzuje. Jako jsme každý nějaký v rovině osobní a jako se každý nějak jevíme svému okolí, nějak se jevit toužíme, čemuž posléze uzpůsobujeme svůj - moderním slovníkem vyjádřeno - mediální obraz, tak i Den zrady má dvě pomyslné tváře či fasety, totiž privátní (osobní, tudíž nejednoznačnou) a politickou (obecnou, tudíž vystavenou), dvě tváře, o kterých, jak už napovídá povedený plakát, také v jistém smyslu vypráví, pojednává. <> <> Ústředním tématem snímku tedy, jak soudím, není politická pleticha, to by snad bylo příliš průhledné a prvoplánové, nýbrž cosi mnohem abstraktnějšího (a přesto jaksi naléhavějšího), totiž otřesení daného smyslu, ztráta důvěry v ideály, jež jsme považovali za neotřesitelné, pevné ve svých postojích; budu-li prozaičtější, pro někoho možná střet idealismu s pragmatismem. Postava George Clooneyho, již od počátku nápadně upozaděná, není ničím jiným (viděno Meyersovýma očima) než právě tímto Ideálem, pouhou abstrakcí, konstruktem. Guvernér-ideál, slibující dalekosáhlé společenské změny, lepší svět, (nejen) rétorickou utopii, guvernér-ideál, k němuž poradce Meyers upíná své naděje, do nějž projikuje svou víru, svá očekávání. Ideál však zklamává, lépe řečeno, ukáže se, že za přívětivou politickou maskou se ukrývá „obyčejný“ člověk, morálně relativní charakter. V oné nesmírně klíčové chvíli je smysl Meyersova počínání od základů otřesen, všechny jistoty se mu rázem obracejí vniveč, berou za své, pojednou je postaven před volbu, jak s touto ryze negativní, přesto však zcela zásadně prospěšnou, zkušeností naloží, jakým směrem se budou ubírat jeho kroky, nyní, když nahlédl za iluzivní oponu, jež byla spřádána kolem jeho "naivního" zraku. Zkrátka, zda v krizi otřesného okamžiku zahlédne možnost upevnění v nové, reflektované, smysluplné perspektivě, zda se tedy posune dále, aniž by jednak ztratil smysl úplně, jednak morálně poklesl, nebo naopak propadne tomu nejhrubšímu nihilismu, nakazí se cynismem druhých, stane se dalším z nenasytných vlků, jimiž pohrdal. (Možná že jedna z nejožehavějších politických otázek zní: Je přípustné dopouštět se jistých morálních ústupků, abych se přiblížil proklamovaným slibům?) Nabízí se tedy otázka, z mého pohledu nesmírně zajímavá, natolik (a zda vůbec) je možno najít vyjednání mezi již zmíněnou rovinou osobní, o níž víme, že zdaleka nenaplňuje vysněný ideál a rovinou veřejnou, politickou, která však může vykazovat zcela opačné charakteristiky. Jak vnímat toho, o kom vím, že zdaleka není morálně bezúhonný, že kupříkladu není spravedlivý otec či manžel, ačkoli navenek vykonává (nebo alespoň) deklamuje zásady a principy, jež je hodno následovat? Jak vnímat, abych byl konkrétní, Heideggerovo dílo ve světle filosofova lidského pochybení? Mohu vůbec činy jakékoli problematické osoby jednoznačně odsoudit a zavrhnout, když neznám její nejniternější pohnutky, nakonec možná dobré, míněné v dobré víře? <> <> Člověk, jak říká Jan Patočka, nemůže žít beze smyslu, nemůže žít v "jistotě nesmyslnosti". Stejně jako tento velký český myslitel jsem stále více přesvědčen o tom, že je-li nějaký celkový smysl možný, musí nutně existovat mimo nás; jako věčné, neuchopitelné tajemství. A právě takový je smysl ideálního, právě takový je smysl božského. Být nedosažitelné, věčně na dosah natahující se ruky, aby o něj mohlo být usilováno, aby stálo za to o něj usilovat, neboť smysluplnost všeho konání je právě v tomto usilování, v tomto pohybu, v této stále se obnovující snaze o život vedený v pravdě. Zkušenost ztráty smyslu, v níž se nabízí šance uvidět jinak, nově a snad také lépe, je proto nutno brát se vší vážností. Budiž toho rozuzlení Dne zrady dobrým příkladem. (27.03.2012) (menej) (viac)