Hudba:
Michal PavlíčekObsahy(1)
Višňový sad je poslední hrou Antona Pavloviče Čechova. I když o ní tvrdil, že ji psal jako komedii, je to hra sice groteskní, ale také velmi smutná. Je to hra o konci světa tradičních jistot a pevných morálních hodnot, po kterém nastupuje věk pragmatismu a bezohlednosti. Všeobecně známý příběh točící se kolem prodeje jednoho zanedbaného panství a zmarněných a současně tak komických osudů jeho obyvatel, vypráví v inscenaci režiséra Vladimíra Morávka také o podstatných otázkách, které nám klade moderní svět. Co je krásné a co je praktické, co je a co není užitečné, co je zvažování a co je nerozhodnost? Vypráví o síle a únavě ze světa, o cti a podvodech, o trapnosti, nadějích a iluzích, o touze dorozumět se a také - především - o lásce. Višňový sad Vladimíra Morávka nastudovaný se souborem Divadla na Vinohradech nabízí zcela mimořádné herecké výkony. Ať už Jiřiny Jiráskové v postavě guvernantky Charlotty, která současně celou inscenací provází, Viktora Preisse v roli Gajeva, Martina Stropnického coby ctižádostivého Lopachina a samozřejmě Dagmar Havlové v hlavní roli majitelky panství Raněvské, která byla za tento výkon nominována v roce 2008 na prestižní Cenu Alfréda Radoka. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (28)
Zhruba rok od chvíle, co jsem si "Višnový sad" nahrála, jsem ho dodívala, na pokračování, po čvrthodinách, s velikým sebezapřením a s úlevou, že dílo smáznu z hd. Nevhodně pojatá a obsazená hra, kterou Jiřina Jirásková s těžkým, nemístným afektem utopila. Z kina jsem odešla jen jednou, z divadla, baletu nebo opery nikdy. Prostě nikdy. Ale tuto inscenaci bych nevydržela dodívat, přestože je to neslušné. ()
Musím přiznat, že samotná hra mě příjemně překvapila a zaujala mnohem víc než čtená z knížky, výborné bylo i přehnaně expresivní herectví Dagmar Havlové, které naprosto jasně zobrazovalo povahu Raněvské - radši vše na efekt, reálně, materialisticky, než si prožít cokoliv uvnitř. Naprosto chápu, že pan Morávek si dokázal představit hru jen s ní a každoročně jí psal dopisy. Zaujala mě i Pavla Tomicová, jako Varja byla otravně upjatá, vystresovaná, na druhou stranu praktická a realistická, přesně tak, jak to Čechov zamýšlel, Martin Stropnický se zase proměnil ve slizkého ambiciózního Lopachina. Jen mě mrzí, že kromě velmi dobrých hereckých výkonů a skvěle zpracované Čechovovy hry, mi představení nic moc nepřineslo, 'inovace' v podobě Jiřiny Jiráskové, která si z role Charlotty 'odskočila' uvádět hru, mi přišla spíš navíc. Višňový sad se zpracovává už nějaký ten pátek a chtělo by to přece jenom něco nového, zvlášť od jinak originálního Vladimíra Morávka. ()
Hvězdné obsazení není záruka úspěchu (proto nejspíš taky tato inscenace ani není v červených číslech). Tak předně Veškrnová-Havlová se tak moc snažila, až tu roli přehrála a Jiřina Jirásková je na roli šansoniérky a narátorky už příliš stará. Viktora Preisse jsem si tam skoro nevšiml, jak byl nevýraznej. Všechny tyto herce mám celkem rád a všichni mě zklamali. Velmi příjemně mě zase překvapili herci, které (coby herce) neznám skoro vůbec; podle mého všechny postavy zcela zastínil svým výkonem Martin Stropnický jako slizký mizera a taky Ilja Racek jako stařičký sluha. ()
Tak tohle zpracování nezachrání ani Pavlíček se svým hudebním doprovodem. Přeci jen Čechov potřebuje trošku toho přesahu (není komedie jako komedie), který jsem u Morávka postrádal. A opravdu mne nebavilo zacpávat si uši při každém nástupu Tomicové na plac. A přitom herecké obsazení slibovalo zajímavý zážitek. ()
Po pravdě řečeno nemám moc ráda inscenace, ve kterých herci řvou jak na lesy, aby je slyšel i kdejakej pacholek někde pod střechou. Tzn. takové inscenace, jaké se dějí podle zkušeností z pár osobních návštěv a televizních záznamů ve většině kamenných divadel. Není nad malej kamrlík, kam se narve autobus diváků a čtyři herci a vzduch nese emoce jak elektrický křeslo smrt. A Dagmar Havlová mně osobně nepřijde jako dobrá herečka. Já jí tu Raněvskou nevěřím ani omylem. Stejně jako jí nevěřím většinu dramatických rolí, kde jsem ji viděla. Pro mě bude navždycky maminka z Bylo nás pět a podobný druh komediálních rolí, ale ty vnitřní démony jí prostě nevěřím. Nicméně co se týče scény, to jsem vřískala blahem. Modro-černo-bílá kombinace se mi hodně líbila. Taky mě potěšila role paní Jiráskové. To je herectví! Pár gest a suše pronesená slova. ()
Reklama