Daleká cesta

Tak rozhodně jeden z nejlepších československých (a možná i evropských) filmů období prvních poválečných let, který - jak by napsal uživatel mchnk - je potřeba znát... i když přiznám se, že jeden z aspektů (skloubení dokumentárního filmu s hraným), pro který bývá tento snímek vyzdvihován, mi ze začátku síše překážel a vyvolal trochu rozporuplné dojmy. Kombinace sestřihů z nacistických propagandistických dokumentů a útržkovitého rozehrávání spíše intimního příběhu mi přišla trochu násilná, možná bych spíše uvítal místo toho nějaký mini-dokument ze života Židů před válkou. Ale je to opravdu jen drobná výhrada k netradičnímu rozjezdu Radokova filmu. Se stupňující se tísní a přicházejím zlem v podobě prvního a pak druhého transportu se současně stupňuje i celkové vyznění příběhu, který při dostatečné soustředěnosti snad ani nemůže nezasáhnout diváka svou silnou expresivní výpovědí o jedné z nejtragičtějších událostí moderních dějin - holokaustu. Místy téměř až hororový či kakofonní prožitek s úžasně propracovanou výtvarnou i hudební stránkou, mrazivé obrazy temného prostředí ghetta v kamerové hře na světlo a stín, neskutečná síla ze živé orchestrální hudby či zpěvů židovských ukolébavek. To všechno zastiňuje i místy trochu divadelní výkony některých herckých protagonistů, z nichž vedle Blanky Waleské v hlavní roli vyčnívá zejména přijemně civilní Otomar Krejča (budoucí "vůdce" legendární herecké generace Národního divadla). A pak ten závěr, ten brutální závěr v prožitích vězněného lidu z osvobození...! 90% (deníček - Krátká éra československého filmu 1945 - 1948) (24.02.2019)

Připadá mi, že ten film byl natočený jako vzpomínka pro lidi, kteří si válečnou (i předválečnou) éru dobře pamatovali. Význam mnoha situací a detailů mi v prních okamžicích většinou unikal. Způsob, jakým se některé scény odehrávaly byl nejasný. Jistě máme každý o této době nějaké povědomí a znalosti, ale k dešifrování drobných konotací poskytuje Daleká cesta příliš málo vodítek. Např. po ulici jde muž a žena (oba mají na kabátě Davidvou hvězdu), odněkud se v noci objeví muž - ukáže odznak - zřejmě je gestapák - muž i žena mu uakzují obsah kabelky - muži z ní něco vypadne - zřejmě cigareta - muž odchází s gestapákem, žena jde domů. Nedostatek znalostí pravidel života židů za války a nedostatečné konstrukce průběhu času způsobuje přílišný zmatek v orientaci v ději. (08.01.2010)

Daleká cesta Alfréda Radoka je filmem unikátním, výhradně se s ním setkávám na velkém plátně, pravidelně je provázen nejrůznějšími komentáři a je cele respektován. Celistvý výklad o něm podala například Briana Čechová v rámci NFA kurzu. Nicméně osobně zcela nejásám nad kombinatorikou řadových dokumentárních záznamů a Triumfu vůle (1935), který je svými obrazy mnohem specifičtější a není takto příliš vhodné zacházet s dílem Leni Riefenstahlové, které má svůj vlastní příběh. Nejsem ani příliš nadšená z párování scén vyprávěných filmovou i divadelní řečí v pravidelných kontrastech. Pravidelně také žasnu nad spojením páru Blanky Waleské a Otomara Krejči. A zejména bych ocenila potlačení lacině karikujících figurek Kreuzmanna, Svobody, drben Balek-Brodské, Vojtové a Májové nebo tehdejšího dorostu Kopeckého a Effy. Na druhou stranu respektuji zcela některé herecké výkony Zdeňky Baldové, Eduarda Kohouta nebo Jiřího Plachého. Realističnost terezínských scén také oceňuji, ovšem výrazný stín zde tvoří uměle dodané prvky v čele s pověšeným klavírem a točitým schodištěm. Za zcela nejpůsobivější shledávám přípravu na návštěvu Červeného kříže za zvuků zkoušky dětské opery Brundibár. Čili bylo skutečně nutné tolik plýtvat formální stylizací, směšovat narativní film s dokumentárním, film s divadlem a syrovou skutečnost pointovat rekvizitami? Holokaust je sám o sobě nejtragičtější událostí lidských dějin, takže pouhá syrová interpretace bez postranních pentliček by posloužila mnohem lépe. (26.02.2009)

Film, který nemá v české kinematografii své doby obdoby. Expresionistická studie vykreslující Terezín jako kafkovské bezvýchodné bludiště fascinuje všechny smysly. Obraz, zvuk, hudba i herecké výkony jsou na neuvěřitelné úrovni. Pokud člověk srovná produkci popřevratové doby a toto dílko, musí se ptát, odkud se, sakra, vzalo? (24.03.2010)

“Nezlob se, tati, ale já nepojedu… Patřím sem jazykem, výchovou, lidmi, vším…“ Nezbývá než popřát „šťastnou cestu…“ Jak krutě takové nevinné přání zní v takové době… V době, kdy lidé ztrácejí svou lidskou tvář. V době, kdy je lidská důstojnost proměňována na čísla a nelítostně zadupávána do prachu a bláta. V době, kdy světem plíživě obchází STRACH. Je všudypřítomný. Ve městě, v lágru, lhostejno kde. Dohání člověka k šílenství… Mimořádné sugestivní pohled na židovské téma za druhé světové války. Žádné šokující obrazy násilí, přesto neuvěřitelně působivé v detailech – látka na róbu na židovskou slavnost skládající se ze žlutých židovských hvězd, stará žena aportující na povel vědro, kdysi vážený profesor přestává být člověkem, jako číslo 402 stává se kusem k likvidaci a jeho tvář zahaluje jemný oblak dýmu, až zmizí docela... Challenge Tour Special - Filmový lov - červen 2015. (16.06.2015)