Daleká cesta

Film, který nemá v české kinematografii své doby obdoby. Expresionistická studie vykreslující Terezín jako kafkovské bezvýchodné bludiště fascinuje všechny smysly. Obraz, zvuk, hudba i herecké výkony jsou na neuvěřitelné úrovni. Pokud člověk srovná produkci popřevratové doby a toto dílko, musí se ptát, odkud se, sakra, vzalo? (24.03.2010)

Spočiatku papierom šuštiace dialógy a prvoplánovo vykreslení židovskí obyvatelia. Neskôr však takmer až experimentálny film, využívajúci k pocitu nesmiernej duševnej stiesnenosti prvky nemeckého expresionizmu (aký to paradox). Rôzne uhly kamery, hra s tieňmi, zmätená orientácia v priestore. Je samozrejmé, že film treba brať s ohľadom na rok jeho vzniku, dnes by niečo podobné pôsobilo značne bizarne. No a práve ten rok vzniku a bezprostrednosť, s akou reaguje na udalosti druhej svetovej vojny, ktoré neboli na očiach tak (myslím koncentračné tábory, nie zákazy v mestách), ako trebárs bombardovanie alebo hlad, je mojim prvoradým hodnotiacim merítkom. (12.09.2015)

Zase jeden z těch kvalitních starých filmů, které jsou ale dneska bohužel neprávem opomíjeny. Téma je zajímavé, dobře podané, zahrané, odvážné. Líbilo se mi prolínání hraného filmu s dobovými dokumentárními záběry, zvláštní bylo, když se obraz najednou zmenšil do dolní pravé části obrazovky a nastoupil záběr nový... Prostě je vidět snaha natočit něco trošku jinak, a to se mi líbí... (16.06.2013)

“Nezlob se, tati, ale já nepojedu… Patřím sem jazykem, výchovou, lidmi, vším…“ Nezbývá než popřát „šťastnou cestu…“ Jak krutě takové nevinné přání zní v takové době… V době, kdy lidé ztrácejí svou lidskou tvář. V době, kdy je lidská důstojnost proměňována na čísla a nelítostně zadupávána do prachu a bláta. V době, kdy světem plíživě obchází STRACH. Je všudypřítomný. Ve městě, v lágru, lhostejno kde. Dohání člověka k šílenství… Mimořádné sugestivní pohled na židovské téma za druhé světové války. Žádné šokující obrazy násilí, přesto neuvěřitelně působivé v detailech – látka na róbu na židovskou slavnost skládající se ze žlutých židovských hvězd, stará žena aportující na povel vědro, kdysi vážený profesor přestává být člověkem, jako číslo 402 stává se kusem k likvidaci a jeho tvář zahaluje jemný oblak dýmu, až zmizí docela... Challenge Tour Special - Filmový lov - červen 2015. (16.06.2015)

Snad nejosamělejší monument naší kinematografie, milník, který spatřil světlo světa již v době tuhé Ždanovské koncepce socrealistického umění zavedené do našich podmínek. Uprostřed schematismu a uzavřenosti proti jakémukoliv tvůrčímu přínosu náhle přišel Radokův opus okouzlený revolučními postupy Občana Kanea a snažící se všemi prostředky (obraz, hudba, zvuk, střihy, herecké výkony i úvodní komentář) dosáhnout expresivního dojmu, který byl dle Radoka adekvátnější pro ztvárnění látky než jakýkoliv civilnější či dokumentarističtější přístup. Narace je navíc neobvyklá svou roztříštěností - jsou nabízeny spíše útržky z vývoje situace v protektorátu a samotného tábora, které propojuje jednoduchá, ale intenzivní linka rodiny lékařky. Co je na filmu kromě živé kamery, hry se stíny, kontrastními a ironickými střihy a imaginativní hrou se zvukem nejsilnější složkou je bezesporu Sternwaldova hudba, která sugestivně vystihuje vnitřní pocity postav a ještě více prohlubuje expresivní náladu. Její hodinová stopáž je přesně rozvržena na jednotlivé okamžiky děje a užívá rozmanité motivy, z nichž každý má své pevné místo. Tento postup je v našem filmu do této doby nevídaný. Skvělým nápadem je zvolená variace na Bolero, která má ve své podstatě s tématem mnoho společného a v ohromujícím závěru z ní běhá až mráz po zádech. Výborně je využita diegetická hudba piána, která doprovází profesorovo rozhodování k sebevraždě a neopakovatelným způsobem vystihuje jeho současný subjektivní stav. Krátce řečeno Daleká cesta je mistrovské dílo světových parametrů, které ze své síly za více než půlstoletí nic neztratilo. (08.07.2007)