Pravda

Na pranýř postaveno mládí a krása Dominique, která ve víru vášně zabila svého milence. V soudním procesu se probírá celý její život, večery plné flámů a nevázaného života s přáteli, seznámení s Gilbertem, jejich láska i první hádky a žárlivé výstupy. Žalobce je zlý a nenávistný muž, obhájce je laskavý a jemný. Porotci vidí hlavně dívčinu krásu, ženy závidí, muži slintají touhou. V postavě Dominique je vlastně u soudu celá francouzská mládež 60. let, která bojovala za svobodu a volnou lásku. (25.06.2020)

„On ma takisto miloval. Len sme sa nemilovali v ten istý čas.“ Vynikajúca súdna dráma, ktorá sa odohráva predovšetkým mimo súdnej siene, až v závere sa to koncentruje do jej útrob. Aj v čiernobielom prevedení Brigitte Bardot jednoducho žiari a v podstate sa ukazuje, že v jej prípade Boh nielen stvoril ženu, ale aj skvelú herečku. Páčilo sa mi, že celkové odhalenie toho, čo sa stalo bolo ponechané v podstate až na záver a divák sa mohol pohrávať s alternatívnymi možnosťami. Bola to vražda z vášne alebo bol v tom niekto tretí? Možno odsúdiť prostopašnosť chudobnej dievčiny a naopak, je žiarlivosť mocnejšia ako láska? Film ponecháva odpovede otvorené a tak aj priestor na zamyslenie. A scenárista si nevedomky nechal niečo aj pre zástancov eutanázie: „Samovražda má zmysel len vtedy, ak ju spácha zdravý jedinec.“ (24.03.2021)

Nedokážem sa povzniesť nad to, že od Clouzota čakám osobitejší a inovatívnejší prístup k dielu. Nehovorím, že príbeh je prostý, ale nevyužíva prostriedky súdnej drámy ako napätie, hoci o vražedných sklonoch Dominique (Bardot) vytvára akúsi dymovú clonu ako aj problém etickosti a morálky nerozvíja ďalej za hranicu média. Je to dobré ale nie výborné. Mzda strachu a Diabolské ženy sú výborné a nielen dobré. (04.09.2022)

Další mylný předpoklad a předsudek si teď můžu škrtnout. Brigitte Bardot rozhodně nebyla jen vyprázdněný sexsymbol , ale i skvělá charakterní herečka, Pravda toho budiž důkazem.  Dobové soudní drama může některým připadat na první pohled  zastaralé, ale bude to jen zastřený pohled ignorantův.   Společnost dnes řeší jiná témata, leč falešná morálka a moralizování je lidskému plémě vlastní a vymýtit se jej vůbec nedaří.  Máme tu pravdu společenskou, mravokárnou, kde nemravná dívka zavraždí svého bezúhonného a ctnostného milence a.... další případ, prosím. Proti ní však stojí pravda lidská, pravda jednotlivců, pravda, jež je ovlivněna city, emocemi, touhami, ideály, ale i sebeklamem či nedostatkem vlastní vůle, pravda mužská, pravda ženská, pravda sobecká...  Clouzot ukazuje obě (či lépe všechny) tváře  té pravdy, třeba kontrast mezi sestrami Annie, krásnou, tmavovlasou, cílevědomou, pracovitou a ctnostnou  a Dominique, živočišnou, nemravnou, nestydatou, svobodomyslnou a bezzásadovou.   Film o svobodě, lásce a možná i smyslu našeho bytí. A má v životě  vlastně nějaký význam definovat pravdu? (29.09.2022)

Oproti těm známějším filmům francouzského „Hitchcocka“ Henri-Georges Clouzota je „Pravda“ jen zřídka promítaným snímkem. Přitom v 60. letech patřil k nejnavštěvovanějším francouzským filmům a zaznamenal velký úspěch. Taktéž pro Brigitte Bardot, která zde byla poprvé uznána jako charakterová herečka. Perfekcionista Clouzot nám stejně jak už v dalších jeho snímcích představuje průměrného člověka, který v sobě skrývá potenciál dobra i zla a nakonec nikdy nedosáhne vytouženého cíle. V soudním procesu, který sledujeme se neochotní a ignorantní zástupci justičního systému předhánějí ve svých nabubřelých proslovech, místo aby se snažili odhalit pravdu v zoufalém činu jedné mladé ženy. Sexuální morálka a počestné soužití stáli tehdy na předních příčkách hodnot, takže Dominique je posléze pranýřována za život jaký vedla než za samotný zločin, který spáchala. Moc institucí je neomezená. (15.03.2010)