Jana Eyrová

-I dream –Awaken then. Vyzrálá syntéza dvou „ženských žánrů“, melodramatu a gotického hororu. Vyprávění se drží v intencích feministického diskurzu, s přihlédnutím k mnoha omezením, jež musela žena 19. století překonávat a jež zároveň nejsou hyperbolizované natolik, aby se z filmu stal další beznadějný příběh o ženském utrpení. Hrdinka je sebevědomá, uvědomuje si své schopnosti a její vyrovnané dialogy s „pánem“ neodpovídají tradičně vykreslovanému vztahu nadřízenosti a podřízenosti. Opatrná zamilovanost bez plného oddání se partnerovi otupuje sentimentální hrany melodramatické roviny a znemožňuje nám sledovat Janu jako přímočarý doják, u něhož si akorát hezky pobrečíte. Fukunagova adaptace využívá klasického románu ke kladení aktuálních otázek, aniž by v jiných ohledech – kamera, výprava, slovník postav – zavile usilovala o modernost. Jinými slovy – autoři předlohu interpretují jako lidé poučení vývojem v přemýšlení o společenském postavení ženy a jako takoví do ní logicky promítají, co Brontëová mohla ve své době považovat pouze za utopii. Moderní a klasické díky tomu dosahuje neobyčejné rovnováhy. 85% Zajímavé komentáře: Radko, Madsbender, Bluntman, mm13, honajz, Maq, eye candy (01.08.2016)

Sice nejsem z Jane Eyre kdo ví jak nadšená a na plný počet to také není, ale svoje kouzlo to mělo - pro takovéhle romantické příběhy ze starší doby mám prostě slabost. Mia i Fassbender byli skvělí a i když je celý film podle jakési šablony obdobných filmů, co se charakteru hlavní postavy týče, mě to celé dvě hodiny bavilo a nepřinutilo dívat se na čas. Krásná ponurá a deštivá atmosféra,nepřeslazenost děje.. Ty čtyři hvězdičky si to určitě zaslouží. (06.03.2012)

Proč „jen“ tři hvězdy? Problém je v hercích, konkrétně v ústřední dvojici. Michaelu Fassbenderovi jsem totiž Rochestera ani trochu nevěřil. Nevím, možná je pro tu roli moc velký „hezoun“, možná je to něčím jiným, ale nebyl zdaleka tak chladný a nelidský, jak jsem si ho představoval a jak je vylíčený v knize, a měl jsem z něj ten dojem, že roli získal hlavně díky současné popularitě a ne na základě jakéhokoliv castingu. Neustále jsem musel myslet na Ralpha Fiennesse a na to, co předvedl ve Vévodkyni. Ano, tak nějak bych si Rochestera představoval. A pak je tu Mia Wasikovská – ta se pro roli Jany hodí a hraje dobře, jenže se zmíněným M. F. podle mě dohromady vůbec nejde a z jejich společných scén jsem cítil minimum (jakýchkoliv) emocí. Škoda, škoda. Jinak je film natočen dobře, obzvlášť „pýchopředsudková“ kamera dělá krásné obrázky, ovšem to mě od nudy neochránilo. Ani Dario Marianelli se tentokrát bůhvíjak nevytáhl. (05.02.2012)

Mohlo by se zdát, že nemá smysl zfilmovávat (po víc jak?) dvacáté předlohu Charlotte Brönteové, když se do povědomí diváků zapsalo hned několik verzí: Stevensonův gotický horror s Orsonem Wellesem (1944), Zeffirelliho přímočaře klasicistní (1996) a různé BBC seriály - soudě dle ohlasů - nesoucí se v duchu mírně historizujícího herritage cinema. Ta Fukanagova má ale své právo na existenci, protože Janu Eyrovou ukazuje jako pěkně feministické éro, které oproti dobovým konvencím vyznává rovnoprávnost pohlaví na místo pokory, což ospravedlňuje i závěrečný odklon v případě nedořečení/neukázání "prozření" jedné z postav. (Prozření se zde totiž odehrává v ryze mentální, nikoliv tělesné podobě.) Že nejde jen o ilustraci knihy, stvrzuje i narušení chronologičnosti, kdy je nám valná většina příběhu zprostředkovávána ve vzpomínkách, které jsou filtrovány skrze ústřední protagonistku. Díky tomu jsme na ni mnohem více napojeni, a tak můžeme dění prožívat spolu s ní, aniž by se sklouzávalo k sentimentu či patosu. Nespoléhá se ani na "tradiční BBC kvalitu", ačkoliv daný štempl před filmem najdeme, protože na místo předvádění výpravy je patrná snaha o větší autenticitu, kterou zajišťuje snímání ruční kamerou a upřednostňování přirozeného světla před umělým. Na místo dodržování tradičních postupů (hodně důležité je rozestavení postav v mizanscéně, pozoruhodný je i žánrový a s tím spojený formální zlom po jednom zásadním odhalení - bodu zlomu) se tato adaptace více blíží uměleckému filmu, a tak není na místě se pozastavovat nad Fukanagovým výběrem látky. (03.08.2011)

Noblesní viktoriánská romance, dokonale trefená do současných formálních a estetických trendů moderní filmařiny. Syrová kamera, nulový patos a úsporné dialogové pasáže, kde je vše soustředěné na střih, mimiku herců a v drtivé většině nevyřčené emoce. Velmi moderní avšak přitom dobové a plné tradičních hodnot, které máme v těhle osudových příbězích z dávných dob tak rádi. Skoro by se chtělo říct, že tyhle filmové záležitosti zůstali v prachu někde na konci devadesátek, naštěstí to ale není pravda, jsou i dnes, jen jich je už mnohem méně a kvalitních jen pár. (09.09.2015)