Jana Eyrová

Možno má niekto pocit, že sa podobným romantickým filmom treba vyhnúť, ale mňa to chytilo od prvých minút a skôr mám pocit, že presne tento typ romantických filmov tu dnes chýba. Výborne do detailov prepracovaná hlavná postava strháva na seba najviac pozornosti i kvôli tomu, že miestami pôsobí ako naozaj z inej planéty. Prežila neľahké detstvo, škoda, že scén zo sirotinca nebolo viac a vidieť na jej tvári úsmev je niečo výnimočné. Iskra medzi Janou Eyrovou a pánom domu v podaní M. Fassbendera preletela takmer ihneď, ale v skutočnú lásku prerástla postupne. Film zdobia hlavne dobre napísané dialógy, výborná atmosféra daždivého a hmlistého Anglicka a samozrejme výborné výkony hercov. Kvalitná hudba i dojímavý záver iba potvrdili slová mnohých o tom, že adaptácia známej knihy sa naozaj vydarila. 80%. (24.02.2012)

Mohlo by se zdát, že nemá smysl zfilmovávat (po víc jak?) dvacáté předlohu Charlotte Brönteové, když se do povědomí diváků zapsalo hned několik verzí: Stevensonův gotický horror s Orsonem Wellesem (1944), Zeffirelliho přímočaře klasicistní (1996) a různé BBC seriály - soudě dle ohlasů - nesoucí se v duchu mírně historizujícího herritage cinema. Ta Fukanagova má ale své právo na existenci, protože Janu Eyrovou ukazuje jako pěkně feministické éro, které oproti dobovým konvencím vyznává rovnoprávnost pohlaví na místo pokory, což ospravedlňuje i závěrečný odklon v případě nedořečení/neukázání "prozření" jedné z postav. (Prozření se zde totiž odehrává v ryze mentální, nikoliv tělesné podobě.) Že nejde jen o ilustraci knihy, stvrzuje i narušení chronologičnosti, kdy je nám valná většina příběhu zprostředkovávána ve vzpomínkách, které jsou filtrovány skrze ústřední protagonistku. Díky tomu jsme na ni mnohem více napojeni, a tak můžeme dění prožívat spolu s ní, aniž by se sklouzávalo k sentimentu či patosu. Nespoléhá se ani na "tradiční BBC kvalitu", ačkoliv daný štempl před filmem najdeme, protože na místo předvádění výpravy je patrná snaha o větší autenticitu, kterou zajišťuje snímání ruční kamerou a upřednostňování přirozeného světla před umělým. Na místo dodržování tradičních postupů (hodně důležité je rozestavení postav v mizanscéně, pozoruhodný je i žánrový a s tím spojený formální zlom po jednom zásadním odhalení - bodu zlomu) se tato adaptace více blíží uměleckému filmu, a tak není na místě se pozastavovat nad Fukanagovým výběrem látky. (03.08.2011)

Skvostné zahájení 46. MFF KV a výjimečný zážitek z první projekce v opraveném letním kině v Karlových Varech. Literární předlohou i jinými filmovými adaptacemi jsem zcela nedotčen, hodnotím tedy výhradně kvality tohoto skvělého filmu. Velmi temná, ale perfektní kamera, krásná hudba, skvělí herci (Mia Wasikowska je naprosto famózní, což ostatně platí i o její roli v Burtonově Alence) a strhující emoce. Při sledování se mi vybavil tematicky podobný film Pýcha a předsudek z r. 2005, který ale ani zdaleka nedosahuje kvalit Jany Eyrové - Joe Wright u mě ve srovnání s Fukunagou prohrává na celé čáře. Sledováno za nezvykle chladného letního večera, s lahvinkou karlovarské becherovky na zahřátí v ruce, po boku milého doprovodu, a je to z toho zážitek, na který dlouho nezapomenu ;) Všem vřele doporučuju, je to krásný a srozumitelný film, který stojí za to vidět. UPDATE 14. 9. 2014 - Film jsem zhlédl po třech letech znovu, nyní bezprostředně po dočtení stejnojmenné románové předlohy a po dokoukání starší verze z r. 1943. A sám jsem překvapen, že se mi líbil skoro stejně jako poprvé - je to opravdu výborná adaptace. Srovnání se starší verzí se přímo nabízí, a pokud bych byl dotázán, která mi přijde lepší, nemohl bych se popravdě rozhodnout - každá z verzí má své klady, kvůli kterým stojí za vidění. Stará verze zasáhne syrovostí zjednodušeného příběhu a bezchybnými hereckými výkony, moderní verze pro změnu nadchne jedinečnou atmosférou, která vydatně těží z genia loci dokonale zvolených lokací, a krásné Marianelliho hudby. Při sledování jsem byl překvapený, jak je možné dvakrát zfilmovat stejnou látku, a pokaždé nesmírně kvalitně, a přitom zcela jinak. Ke sledování dalších verzí adaptace Jany Eyrové už chuť nemám, ale za sebe nemám problém napsat, že jak stará, tak tato moderní verze jsou filmové skvosty, jejichž zhlédnutí pro mě bylo výjimečným filmovým zážitkem. Na původním plném hodnocení není co měnit. (03.07.2011)

Romantická to byla doba, kdy panny Brontëovy chrlily mezi pěstováním koček a pitím čaje své upjaté, temné, viktoriánské harlekýny, přičemž pokrytecky mlsně pokukovaly po všech předmětech, co měly minimálně pět v průměru a dvacet na délku. Romantická to byla doba, kdy si gentleman musel zauzlovat jazyk krkolomným tokáním, aby mohl své vyvolené před svatbou alespoň požvýkat ucho a dámy cudně klopily zrak, aby se přesvědčily, zda to myslí opravdu vážně a dělaly frigidní upejpavky. Vždycky mě hrozně zajímalo, co se v intencích šosácké morálky konzervativní Anglie dělo, když pak o svatební noci zjistili, že to s tou erekcí a rozměry sira není až tak valné, jak se při tom verbálním žonglování jevilo, a madam ty směšné pohyby absolutně neuspokojují a xmrti ráda by se vrátila k vyšívání hedbávných kapesníčků. Toho se však romantická literatura bála jako jehovista transfuze a tak můžeme jen z letmých náznaků usuzovat, že si pánové vybíjeli své frustrace urputným hřebelcováním svých koní a honěním blackhoundů v lesích svého panství a dámy, mimo vášnivých her s dobovými, voskovými žárovkami, týráním svých potomků, které náhodou zplodily v tom památném roce, kdy si dal manžílek pár drsných škopků v Hospodě Jamaica a s trojkou v žíle si pak navzdory "dokonalé edukaci" dobovými příručkami spletl otvory. Romantická to byla doba. Ač tímto pokleslým žánrem veskrze pohrdám, jedná se o opravdu zábavnou a výborně obsazenou adaptaci, tak proč si občas nezabučet se stádem a pokrytecky to neosolit, že jo. (04.02.2012)

Marně bych trápil svoji drahou krátkonosnou paměť, kdy naposledy jsem na plátně (monitoru) sledoval tolik vážných a uplakaných obličejů. Před shlédnutím filmu jsem neměl ani záchvěv páry, kdo jest Jane Eyerová, neboť jsem ve škole nedával pozor a psal vlastní - po hříchu špatné - básničky. Dokonce bych ani netipnul předmět, který mě měl s touto morálně neobyčejnou ženou seznámit - literaturu. Myslel bych si asi (původně), že šlo o sousedku Marie Curie-Skłodowské, s níž vynalezla rádio, no ale v úplně kovovým stavu! Ne, tak teď vážně. Zaplácnul jsem díru ve svém ementálním vzdělání (pravda, filmem, nikoli knihou). Herecké výkony, jakkoli nad běžným sortimentem filmového průmyslu s.r.o., mě kvůli zvláštnímu scénáři nedokázaly oslovit, nedokázaly rozlomit mříže mezi mnou a filmem. Seděl jsem jak pecka a sledoval prapodivné namlouvání dvou tetřívků a jedné tučnice (nebo jak se řekne samice od tučňáka? --> nejde o narážku na Miiny proporce). V případě Fassbendera to bylo tokání přinejmenším úchvatné, zvlášť, když odhalil poměrně zajímavé způsoby polygamie. Celý smysl příběhu tkvěl - podle mého - v morálním kreditu (či spíše paušálu) hlavní hrdinky, jenže právě to se mi v příběhu poněkud ztrácelo a nechtělo se to dát objevit. Takže proto poněkud nižší hvězdokupectví. A jako správný romantický harcovník - ač neznaje předlohu - jsem celkem přesně dokázal odhadnout další kličky příběhu a bohužel i to, jak skončí. Ale za to madam Brontë nemůže.To jen my, filmoví spotřebitelé 21. století, jsme viděli už tolik variant romantických příběhů, že už nás nic nepřekvapí. A často ani nedojme. (06.01.2015)