Májové hviezdy

Ešteže udreli na moju slabšiu strunku miestami. Film je pre mňa krásne komický. Nechcem byť neúctivá k dobovej presadzovanej nálade ale tak prehnané heroizovanie každého aspektu červenej armády spolu s ďalšími náhodnými scénami ma často skoro rozosmiali: - Nádherné nedeľné popoludnie, polovica Prahy na prechádzke, deti sa utešene hrajú, svetu vládne mier a láska. Slávne prechody tankov a armády cez rozkvitnutý sad, roztomilý chlapček prihovárajúci sa koníkovi, jednoduché dialógy v kombinovanej ruštine a češtine (a čo ešte, keď 1 strana vie slovko-dve v náprotivnom jazyku!), dievča idúce lesom - nedá sa inak, musí bežať. Samozrejme, že bosá. A zahodí topánku do jazera. Nádherná scénka s brnením a mačiatkom. ,,Tyhle všechny znáš?" Odhaľovanie vlasov ala Hollywood! WTF prestrihy na sovu a kostru, keď hrá na hud. nástroj. ,,Jiskra!" (Za toto zhorím v pekle ale - človek vracajúci sa z Osvienčimu s bruškom? + ,,Hotel"?!) Všetci horlivo mávajúci vojaci. Mierna absurdnosť 4. zápletky.... no uznajte. __ Nádherne píšuci a spievajúci Tichonov. Nemohla som uveriť. Očakávala som český film a tam milášik /Bolkonský/-Tichonov! Srdiečko mi zaplesalo! On i keď je ticho, nič veľmi nerobí, vždy hrá mierne inak a predsa predstavuje nejakú emóciu, situáciu... Hneď je mi film bližší. Aj pretože chrabrý vojak v 3 epizódke mi veľmi pripomína otca. - Krásny záber na konci 3. časti človeka prechádzajúceho osvetlenou malou uličkou v daždi.__Môjmu uchu lachodiace prelomové piesne, resp. ich variácie. __,,Co se stalo?" - ,,Nic." - ,,No to je hodně."__ Májové hviezdy sú pre mňa zábavným prekvapením, ktorý si netreba veľmi pripúšťať. Je dobré, že viem o ich existencii. A vďaka za Tichonova!! :) (20.10.2012)

Lehké příběhy jako radost z konce války, idealizovaná oslava osvoboditelů a zároveň trochu smutku z tolika zmařených životů. Kladem je, že to není komunistická agitka. Záporem je velká jednoduchost až romantická naivnost, popřípadě velká nevěrohodnost vyprávěných příběhů. V prvním příběhu pracovně velmi vytížený sovětský generál (Alexandr Chanov) se místo spánku věnuje malému zvědavému klučinovi Dušanovi (Michal Staninec). Přímo z něj srší nadšení z příjezdu rudých osvoboditelů. Ve druhém příběhu vzniká romantická chvilková láska mezi učitelkou Janou (Jana Brejchová) a poručíkem Rukavičkinem (Vjačeslav Tichonov), velitelem ženistů, Ve třetím příběhu přeživší osvětimský vězeň Novák (naprosto nevěrohodný Miloš Nedbal) zažívá bezmoc, když udatný tankista Aljoša (Leonid Bykov) za cenu ztráty vlastního života zneškodňuje německého zákeřného ostřelovače z Novákova původního bytu. Ve čtvrtém příběhu pak řidič tramvaje (František Kreuzmann) nechává na velké naléhání cestujících řídit svůj vůz hrdinného vojáka (Nikolaj Krjučkov), v civilu také tramvajáka. Další zajímavé postavy: Dušanovi ochotní rodiče (Jana Dítětová a Zdeněk Dítě), svědomitý řídící učitel (Ladislav Pešek), majitel domu (František Vnouček), kterého jako správného kapitalistu zajímal jen majetek, průvodčí v tramvaji (Otto Motyčka), a cestující v tramvaji (Marta Májová, Václav Trégl, Karel Effa a Jiřina Bohdalová). (31.05.2011)

Nápis nad školní tabuli ve třídě, kde se poručík Rukavičkin setkal s učitelkou Janou, zní: "Pravda vítězí. Děkujeme Rudé armádě." Ano, jsou časy a časy. Vstup sovětských vojsk do Československa v roce 1945 byl vnímán jako osvobození, vstup vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 jako okupace. Situace a potřeby lidí vždy tvoří kontext, rámec vnímané události, který určuje i pojetí pravdy. Jsou tedy časy a situace a příslušné jim pravdy. Univerzální pravda je snad pro všechny časy a situace stejná - život bez utrpení - morálního či fyzického - je přece lepší. ___ Světlý film v duchu nadějných 60. let s celou řadou malých zdařilých drobností. (08.05.2011)

Začlenění do budovatelské edice LEVNÝCH KNIH (Filmy patří lidu) se v tomto případě viditelně minulo smyslem. Nepochybně se tu totiž jedná o jednu z nejzdařilejších koprodukcí naší filmové historie vůbec. Zařazení ruských herců nadaných velkou uměleckou erudicí i vlastní osobní zkušeností z Velké vlastenecké války (nikoliv náhodou se objevuje mezi melodiemi filmu slavnická hymnická SVATÁ VÁLKA či jinak POVSTAŇ ZEMĚ), jak ji symblizuje tehdy mladý Vjačeslav Tichonov, filmu a jeho autentičnosti jen prospělo. Milostné vzněty, vyměňované mezi Janou a Rukavičkinem, naznačují, že skutečná láska dnešní sex dalekosáhle - lidsky a v lidském rozměru mimo a nad někdejší pokrytecké puritánství - přesahuje. K ocenění je i nápis ve školní třídě, v němž se vedle Rudé armády objevuje i prvorepublikové masarykovské PRAVDA VÍTĚZÍ (cenzura musela mít obě oči víc než přivřené). Zajímavé jsou i některé nápady (náhodně přeskočivši jiskra na školním demontračním generátoru uvolňuje milostné napětí mezi začínající učitelkou a ruským ženistickým poručíkem). I způsob, jakým na sebe navazují jednotlivé povídky, je vynalézavý svým rámcem setkávání a míjení, jež pro poslední válečné dny bylo tak typické. Tramvaj, která projíždí čerstvě osvobozeným městem, úlevná radost tryskající snad z každého chodníku a ulice, mrtvý sovětskoruský voják nesmyslně umírající v prvních hodinách míru, konfrontace se světem odcházející První republiky (komisní Kreuzmannův řidič tramvaje, nádherná babička jinak neznámé Marty Májové i mladý pár z úvodní povídky), to všechno činí z HVĚZD dílo plně srovnatelné s legendární Vávrovou NĚMOU BARIKÁDOU, natočenou v období bezprostředně poválečném, či skvělým a nedoceňovaným Krejčíkovým VYŠŠÍM PRINCIPEM. Patosu, snad s výjimkou úvodní a současně i uzavírající scény na dětském parkovém pískovišti, je tu jako šafránu; totéž platí i optimistických tónech; dominuje civilní vedení herců a v pozadí cítíme tíhu povědomí krutých, nezvratných ztrát, s nimiž ti, kteří přežili válečné běsnění, už musí žít napořád po zbytek svých dnů. MÁJOVÉ HVĚZDY mají - máme-li je už nějak zařadit - kvality nesporně "trezorové" svým nadčasovým přesahem, který v sobě pro vnímavého diváka skrývají i dnes. (08.07.2011)

Popravdě, čekal jsem mnohem horší film jako úlitbu režimu a propagandistický kousek, který má zvýšit vadnoucí popularitu našeho sovětského vzoru. Zatímco jiné filmy z tohohle období, na které člověk vzpomíná s nostalgií, obvykle při novém zhlédnutí přinesou zklamání, tohle bylo snesitelné a s ohledem na dobu vzniku ještě dnes funkční. Pochopitelně tempo dnešních snímků je mnohem vyšší, taky některé detaily skřípou - takovému Miloši Nedbalovi bych nevěřil ani šest měsíců v Osvětimi, natož pak šestiletou anabázi po nacistických lágrech. Na druhou stranu kvalitní literární předloha Ludvíka Aškenázyho se nezapře a lyrická atmosféra filmu vytváří kontrast k dnešním užvaněným nevýrazným žánrovým snímkům. Celkový dojem: 50 %. (30.05.2011)