Mildred Piercová

O mnoho ochuzenější a roztaženější, o mnoho zbabělejší, uhlazenější, melodramatičtější, podbízivější a doslovnější verze původního stejnojmenného noiru z r. 1945. *** Zvláštní efekt: zpětně se mi s každou minutou tohohle seriálu líbil původní film víc a víc, jak jsem byla konfrontovaná s tím, co a jak podtrhnout, zdůraznit, co se musí ukazovat zpříma a neotřele, co se může či má nechat nevyslovené k přemýšlení, a musela jsem mu přiznat obrovskou sílu, rafinovanost a odvahu. Původní pojetí by si bylo rozpracování do takovéhle délky rozhodně zasloužilo, ale dílo by muselo zůstat právě tak svrchované, vypravěčsky nekompromisní, lapidární a náročné na spolupráci diváka, abych mohla zůstat u vytržení – tenhle seriál zničil všechno, co bylo ve filmu až nepříjemně jitřivé, rušivé, málem neakceptovatelné, důstojně svojské, osamělé a odvážné zarputilé jako sama hlavní hrdinka – v seriálu však takovou ženu ani takové mistrné odvyprávění jejího portrétu a osudu nepotkáte. *** Haynesův seriál nejen že fakticky neříká nic nového, ale ani to neříká zajímavěji. Jeho podnik pouze prozrazuje, že Haynes se právě nedovedl smířit s tvrdými, sebejistými rysy výlučnosti a břitkosti původního díla, a tak je „uvedl na pravou míru“: znásilnil a ochočil si je plytkým, hladkým převyprávěním, přidal americkou romantiku a schematičnost, přebarvil vyznění, vystavěl oslí můstky z hladkých fošen a přivedl po nich ovečky sociálně čitelných a přijatelných vysvětlení pro chování postav původně zcela jinak motivovaných. Z nepřístupné, neústupné, zásadové hrdinky, milenky a matky s jistou hrdostí, kterou nelze zaměňovat s planou pýchou, udělal právě takovou ucuchtěnou a malověrnou hospodyňku, šedou myš, kterou její vyrůstající dcera může poprávu opovrhovat, kterou milenec může tuctově využít. Vznešená bytost, jejíž pravdivá a hluboká tragédie spočívala v nemožnosti přenést na své nejbližší a milé ono ušlechtilé vědomí velikosti, které řídí její zdánlivě provokativní kroky, v nemožnosti s nimi v té velikosti splynout, srůst s nimi, a se svou vlastní dcerou především – stát se její živnou půdou, umožnit jí, aby se stala prohloubeným pokračováním. Prokletá a nezdolatelná je propast mezi lidmi vysokého a nízkého stavu, a zvlášť bolestivě prožívaná je její sráznost tam, kde srdcem urozená je matka, s přirozenou touhou probudit stejnou moudrost a rozvinout ji ještě dál i v té sprostě poživačné, neurozené osobě, která je její jedinou dcerou. Skutečné matce nezbývá než do konce života poskytovat své dceři, krvi své krve, možnosti, znovu a znovu odpouštět necitlivost a doufat, že právě ten další krok možná natvrlé srdce porozevře. Naděje umírá poslední, až chvíli po člověku. *** Haynes však tuhle vznešenou tragickou dualitu nepochopil a Mildred představuje jako hrdinku od plotny v sociálním melodramatu všedního dne, naplňujícího všechna směšná dobová klišé. Mildred tu je trochu hloupá, trochu hysterická, je to průměrná americká puťka, která v sobě jako mouku na koláč smete do hrstky trochu síly a s kvoční shánčlivostí a průbojností si jde vydobýt svoje právo na místo na slunci. Důležité změny v pojetí tématu, ústupky zásadně měnící smysl i výši dramatu, jsou nenápadně rozeseté, ničí však dokonale veškerou původní originalitu ak hlavní hrdinky, tak i filmu samotného, umetají cestičku snazšímu, podstatně méně kontroverznímu vnímání. *** Zlomky: V původním filmu například Mildred s Wallym nikdy nespala, což z něj dělalo mnohem zajímavější a vznešenější postavu. -- Vedě nikdy ani v duchu, a už vůbec ne výslovně, melodramaticky, nahlas, nepřiznala nezadatelné právo na hrdopyšné a povýšené postoje. -- Mladší dcerku nepřeváželi do nemocnice, ale nechali ji u manželovy milenky, a Mildred té ženě byla upřímně vděčná, cuž znovu přirozeně prohloubilo všechny postavy i jejich velikost. -- Nemuseli jsme se dívat, jak chudinka Mildred omdlévá na trávě před domem, aby se doložilo, jak ji bolí, že jí dcerka zemřela. Původní film tu naopak uplatnil snad vůbec nejdrsnější střih. Heyes nás nutí dívat se minuty dokonce na pohřeb, ukládání rakve do hrobu, trávník, hlína, sešlost na dhrobem – nic horšího už snad filmař předvést nemůže. -- V původním filmu Mildred její manžel v těch nejtěžších chvílích není oporou, a snad je to známka jeho síly, protože jsou v té době v rozluce a on se nechce podvolit okolnostem. Nechá ji bez prostředků, je u milenky, nezajímá se, jak ona se zvládá postarat o děti, z čeho vyžije. O to silnější a prožívanější je paradoně jeho pozdější příklon k ní. Haynes naopak stvoří slabošského manžela, který Mildred nechá auto, dům, všemožné záruky a ujištění, předem prozrazující, jak se to může mezi nimi vyvrbit dál. -- Ve filmu jsme nepotřebovali sledovat, jak solidně tupá Mildred chodí po restauraci, kde pracuje jako servírka, a v zákulisí si s vidinou amerického snu snaživě zapisuje do notesu poznámky z provozu, aby se z ní jednou mohla stát úspěšná podnikatelka – jako si pak podle zápisníku odškrtává, jestli koupila petržel i cibuli i salát – na tyhle edukativní vycpávky vážně není příjemné se dívat, kvůli tomu se to do seriálu natahovat nemělo. -- Monty Brogan byl v původní verzi dědicem domu, který si Mildred sama od sebe všímavě vyhlédla pro svoji restauraci, a sama ho také přesvědčila, aby jí dům svěřil bez záruk a de facto se do ní zakoukal pro její bystrost a kuráž. Jak Wally, tak i Monty Brogan jsou v původním filmu mnohem složitější, hlubší, a přitom srozumitelné postavy, na rozdíl od plakátových, stereotypně nedůstojných milenců, jaké z nich udělal Haynes. Na rozdíl od Haynese původní režisér Wallymu třeba žádnou rodinu ani manželku nepřisoudil, stejně jako ho ve skutečnosti nikdy neusvědčil z žádné špinavosti, ba naopak, vždycky se ukázalo, že Wally vlastně jedná střízlivě rozumně a bez zlých úmyslů, a nechal ho nebezpečně samotářského balancovat na hraně sympatičnosti – ne tak Haynes, který ho nejen zčernobílil, ale vlastně tu postavu nesmírně očernil. A ona každá minuta stopáže by se dala de facto rozebrat se stejným výsledkem. *** Dá se říci, že původní film v té kratičké stopáži svoje postavy obnažil do mnoha vrstevnatých hlubin, ať tím, co zamlčoval (truchlila Mildred po dcerce v soukromí? dovolila si to? co doopravdy cítila k Wallymu? Kdo vlastně Wally byl a co chtěl, chtěl vůbec něco pro sebe? ...), či co nesmlouvavě odhaloval. Ukecaný a polopatický Haynesův počin je v ubíjející stopáži naprosto zplacatil a ploše zbanálněl. *** Navíc je třeba mít na paměti rozechvívající fakt, že původní noir byl vystavěn jako Mildredina vlastní výpověď na policejní stanici, pod tlakem a za dané situace přirozeně eklektická a zbavená soukromých emocí a myšlenek, které nechtěla zveřejnit – rámec vyprávění tak poskytoval vzrušující, byť nijak okatě zneužitou, licenci, nejen ohledně motivů k vraždě, ale i k celku vyprávění a popisům chování svého i druhých... Kdežto Haynes si toho ani nevšiml a naservíroval divákům „objektivně“ vyprávěný, dobovou módou šmrncnutý příběh z růžové knihovny. (21.08.2015) (menej) (viac)