Polnoc v Paríži

Nerad to dělám filmu s atmosférou tak příjemnou, že by se nedala krájet, ale našli byste v ní zajíčka azuritka. Bohužel, mě celý to panoptikum slavných jmen uměleckého světa až moc připomínalo naše cimrmanovské ať nespadneš, Křižíku, Dvořáku, už doma z Nového Yorku, doktore Holube, pojedete letos zase do Afriky a to byl Kubelíkovic kluk. Možná je to vyznání lásky Paříži, ale všichni ti literáti, malíři i mazalové, kritici i muzikanti období 20. let i secese, na můj vkus to bylo spíš zoo než živelný prostředí. Chápu, že to je to, jak se Gilovi vulgo Allenovi osobně jeví genius loci, a v závěru Gil vlastně sám říká něco ve smyslu, že vždycky hledíme k tomu minulýmu jinak, když v tom skutečně nežijeme, a že stejně se zas budou z budoucna dívat na nás, ale právě proto že je to osobní pohled, já jsem z něho celkem logicky vyřazenej. Jak jsem řekl, je to moc příjemnej film na dobrou náladu, těch pár vztahovejch narážek mezi snílkem Gilem a plochou-ehm Inez (a Adrianou) je dobrejch, ale jinak mi tam chyběl život. (04.12.2011)

Nádherné v celku a ještě krásnější v detailech. Asi po prvních třech minutách jsem si říkal "a doprdele to bude sračka" a když se objevily závěrečné titulky, chtěl jsem na celý kino řvát, že není spravedlivé, že musí některé filmy končit, protože já sem v tom filmu chtěl zůstat, zvyk jsem si, že si s Owenem před půlnoci stoupnu v jedný zapadlý pařížský uličce, počkám až pro mě přijede jeden krásnej čtyřkolovej veteránskej fešáček a dám si panáka s Hemingweyem, nebo na svých rtech ucitím polibek od překrásné Marion a nebo předám Buñuelovi deník komorné, který jsem našel na půdě, třeba by to pro něj moh být dobrej filmovej námět :-) Tohle není jen tak nějaký obyčejný film, tohle je nádherná magická přitažlivost, oslava bohémství a nejsvůdnější pařížské svádění v dějinách filmu. (18.10.2011)

Pominu-li fakt, že Paříž samotná je ve Woodyho filmu pouhou kulisou a že celý snímek je spíše o Američanech než o ní, je tato rozšafná komedie asi nejlepší filmovou reklamou na krásné město nad Seinou, která kdy byla natočena. Scenáristický génius v Allenovi opět, jako už tolikrát, zafungoval v úplné dokonalosti a ten přivedl na svět jednoduchou fabuli stavějící na všech těch romantizujících představách, které si lidé na celém světě o Paříži nosí v hlavách - město s až neuvěřitelnou koncentrací umělců (až to trochu připomíná univerz našeho Járy Cimrmana) a s životem tak přívětivým, jak jen ho filmové médium dokáže v setmělém sále kina svým divákům nabídnout. Připočteme-li tu krásnou nostalgii pošilhávání po éře zlatých časů, která je pro Alllenovu tvorbu tak typická, dostaneme cosi jako magický filmový produkt. Woody Allen natočil krásný celovečerní sen...sen o Paříži... PS: Allen v tomhle filmu vlastně jen volně rozvinul svou povídku Vzpomínky na dvacátá léta česky uveřejněnou ve výboru z jeho povídek Vedlejší příznaky. Mimochodem, skvělé čtení... (12.10.2011)

Ajta majta krajta! Woodyho nahradil v jeho neurotických a střelených rolích podle všeho Owen Wilson, protože zahrál stejně perfektně, jako kdysi režisér sám! Paříž je kouzelná jako kráva a do příběhu jsem nemusel být vtažen starým taxíkem, stačilo pár minut sledovat děj a orgasmus přicházel každých pět minut. (27.11.2011)

Úvodní nebo vlastně ještě titulková scéna složená ze záběrů stmívající se Paříže za doprovodu unylé swingové nebo jaké záležitosti mě sice málem zabila, ale o slabou hodinu a půl později mi nezbylo než konstatovat, že jsem už dlouho neviděl tak všestranně zvládnutý feel-good film, který by nebyl o milostných vztazích. Tedy ne že by o nich Půlnoc nebyla, ale nejde o ně v první řadě. V té je to totiž o hledání sebe sama, nevidění toho, co mám před očima, a o naivní představě o starých zlatých časech. A o zazobaných bohorovných republikánských prasatech, do sebe zahleděných všeználcích přesvědčených o vlastní výjimečnosti, a tak vůbec:) A kdyby tihle jmenovaní nebyli tak napřesdržku, byla by to ukrutná sranda - takhle jde jenom říct, že hrají jako z partesu. A nejenom oni, v téhle Paříži jsou výborní úplně všichni, včetně historických postav. Adrien Brody si musel svého Dalího zatraceně užívat, ale já bych proti téhle divácky až příliš vděčné kreaci vyzdvihl Alison Pill jako Zeldu Fitzgerald, a hlavně Kathy Bates. Ta baba je naprosto neskutečná, jakmile její Gertruda Stein vkročí do obrazu, nikdo jiný už v něm není, ona prostě všechny svojí pozitivní energií převálcuje do placata. K někomu takovému bych si taky chtěl chodit pro rady:) No jak to uzavřít... prostě je to tutovka, za mě 90%. Ale jiného Allena jsem neviděl a ani to nemám v plánu - anebo možná, ale rozhodně nepůjdu proti proudu času dál než k Matchpointu. PS: Že Hemingway byl v reálném životě sui generis sekáč jsem věděl, ale tenhle film z něj udělal Jardu Jágra:) (21.05.2012)