Co se vlastně stalo s Baby Jane?

Vynikajicí a na svou dobu značně šokujicí filmový psychothriller se skvělou temnou a velmi ponurou atmosférou, navíc hvězdně obsazen a to dvěma stárnoucími Hollywoodskými hvězdami B. Davis a J. Crawford v hlavních rolích.! Stejně tak jako snímek Sunset Blvd. který mám ale ještě o něco raději tak tento film vyprávý o stárnoucích ženských hvězdách a jejich nezlomné touze po lásce veřejnosti. Snímek bezděky dokumentuje i konec iluzivního filmu, který sázel na lesk a půvab. Namísto nákladných dekorací režisér použil zchátralé interiéry. Ale tváří v tvář běsu (B. Davis je v tomto ohledu vynikajicí její hrůzostrašný výraz v obličeji nemá chybu) s nímž se obě ženy, které už nemají co ztratit, jedna druhé pomstí, příjde nostalgie zkrátka. Film následujicí ale stále od stejného režiséra posune tento postoj ještě o krok dál a nahradí psychický teror tím fyzickým. Tím mám na mysli filmy Sladká Charlotte 1963 rovněž s B.Davis a Strait-Jacket 1964. Ukazujicí stárnoucí herečky jako psychopatické vražedkyně. Skvělý filmový zážitek, škoda jen jedné věci a to sice toho že tento film a jemu podobné v televizi nevysílají častěji, naposledy tento film dávali někdy před čtyřmi lety ale jinak vřele doporučuji. Za 5* jednoznačně. (19.05.2006)

„Who the hell was Baby Jane Hudson?“ Život je jí divadlem. Nebude-li ve středu dění, jako kdyby nebyla. Ve své nové roli trýznitelky je přesvědčivá také díky tomu, že obětí páchaného (domácího) násilí je její vlastní sestra. Žena, která se opovážila být slavnější. Jen ony dvě, velký dům a vzpomínky, v nichž je Jane uzavřená stejně jako je Blanche uvězněná v domě (a stejně jako je její ptáče uvězněné v kleci). Vzpomínky na slávu, jež pominula. Na dobu bez televize, kdy měl obdiv obecenstva větší váhu než peníze. Na otce, jehož autorita je nově zpřítomňována samotnou Jane. Ta nepřipustí, aby se o přízeň, obzvlášť o tu mužskou, musela dělit se sestrou, na níž páchá fyzické násilí právě v momentech, kdy cítí ohrožení ze strany muže. Ať už jde Edwina, fixovaného na matku podobně jako Jane na otce, nebo o doktora s bílým pláštěm až po krk, připomínajícím zásluhou snímání z nadhledu vědce z monster hororu. ___ Jenže kdo stvořil monstrum jménem Baby Jane, není navzdory vysvětlujícímu prologu zřejmé. O hrdinkách nevíme dost, abychom pochopili neskutečnou krutost jedné a částečně dobrovolnou pasivitu druhé. (Tvrzení, že první je sadistka a druhá masochistka, dává smysl, nezakládá se však na tom, co nám sděluje film.) Vysvětlení spíše přímočaře šokující než uspokojující přichází těsně před koncem, který se oproti zbytku filmu odehrává na otevřeném prostranství, čím je na hranu únosnosti vystupňována bezmoc Blanche (svoboda na dosah a ona na ni přesto nedosáhne). ___ Nedostatky v psychologické profilaci hrdinek a zastavení dějového vývoje v poslední třetině napoprvé možná ani nezaznamenáte pro působivost Aldrichovy režie. Divadelní stylizaci (frontální snímání místností, světla umístěná v popředí, campy líčení) kombinuje s ryze filmovými výrazovými prostředky (transfokátor, netradiční úhly) a zároveň si dobře uvědomuje, že páteří jeho psychologického monster hororu (který oproti klasickým monster hororům nezatajuje, že titulním monstrem je ve skutečnosti osoba ženského pohlaví) jsou dvě hollywoodské divy. (Dle úhlu pohledu lze Baby Jane označovat také třeba za grand guignol, gotický horor nebo campovou obskurnost, marně jsem v ní ovšem hledal znaky černé komedie.) ___ Obě dámy zde do žánrových extrémů dovádějí rivalitu ze svých reálných životů. Obě přehrávají, protože je to jejich styl (v 60. letech již zastarávající) a protože můžou. Role jim to dovolují. Být samy sebou, velkými herečkami. Upřímně a bolestivě. 80% Zajímavé komentáře: Oskar, Radko (07.03.2017)

Přiznávám, že minimálně pointa a herecké výkony jsou fascinující... jen prostě pořád nedokážu pochopit, proč se děje, co se děje? Prostě sám nevím, co se stalo s Baby Jane a film se to sám vůbec nesnaží řešit, prostě jen nabízí pohled na dvě žensky, a jak jednu druhou mučí... pro někoho možná umění. (23.05.2005)

Noo tak tohle bylo poněkud silné kafe. Bette Davis předvedla jeden z nejůžasnějších hereckých výkonů, jaké jsem kdy viděl. Pět hvězd nedávám jen proto, že mi to přišlo místy až trošku zbytečně natahované a těch chvil, kdy byl člověk trýzněn tím, co se děje nebylo až tolik. Jinak komu se líbily Plynové lampy (1944) tak tohle jistě bude taky. Jedná se bezesporu o kultovní americký psychothriller. A ne.. Měním na pět. Po týdnu. Ten film je fakt skvělý. (28.10.2011)

Zdrcující psychothriller, který mele na prach to nejcitlivější - rodinu. Tíseň před zlobou, před kterou není úniku, výčitky za křivdy, jejichž náprava, i kdyby byla možná, by už beztak k ničemu nebyla, lítost nad ztrátou života, který byl nakonec promarněný. Není nic, co by v tomhle filmu budilo kus naděje a herecké výkony dvou legendárních "psychobitches" a rivalek Joan Crawdford a především ďábelské Bette Dawis to táhnou až někam hodně nahoru. Jasně, škoda, že Aldrichter je jen zručný řemeslník (režírovat to třeba Wyler, měli bysme tu nejspíš narušitele top žebříčků), ale upřímně řečeno by možná už ten film víc kvality ani neunesl a maximální prostor pro dvě herecké ikony a dobrý scénář bohatě stačí. (01.04.2012)