Gravitácia

Alfonso Cuarón prezentuje vesmírné dobrodružství v tak komorní a beznadějné formě, v jaké jsme jej snad ještě neměli možnost vidět. Zatímco po většině podobně orientovaných snímků dostává divák chuť do zkoumání vesmíru, možná dokonce i na prožití takového dobrodružství, Gravitace nabízí pocity naprosto opačné. Zápas, překvapivě brilantní a herecky přesné, Sandry Bullock o přežití je podán přesvědčivě, a Cuarónovi se daří převést veškeré pocity marnosti a zoufalosti tohoto boje i na publikum, a to v poměrně silné formě. A ani zvlášt nevadí, že je tak činěno zejména díky kladení důrazu na ostré střídání naděje a beznaděje, kde každý kousek štěstí spouští řetězec smůly. Zejména v první třetině to má svou sílu, zvláště, nemáte-li tušení o tom, co se má odehrávat. Skvěle se tu pracuje s kontrastem, který vesmír nabízí, s jeho neprobádaností, velikostí, ale zároveň vizuální nádherou a fascinací z neznáma. Jenže tím vším dobrým stále prostupuje „mainstreamovost" se všemi svými neduhy. Ať je to trapná závěrečná berlička s navrátivším se Clooneym, burácivý hudební doprovod, rozhovor s Číňanem a jeho psy, schématičnost nebo objev mrtvol v kabině Exploreru. A to za klad pokládám i závěr, který ačkoli je ve své podstatě happy endem, nenabízí příliš velké divácké uspokojení. (03.10.2013)

Výsledek je paradoxní. Gravitace splňuje všechny své velké sliby. Je plná úchvatných scén, které prostě musíte vidět na co největším plátně v co největší kvalitě. Nepřeháněl bych to s řečmi o jejich revolučnosti, o jejich potenciálu vzít dech nicméně nepochybuji ani na vteřinu. Spíš než o pokrok jde o zručnost a piplačku budící respekt, ale to kvalitě nabízené pastvy pro oči neubírá. V čem už Gravitace zadrhává, je plnění malých slibů. Těch, které film s takovým potenciálem ani nevyslovuje, protože jsou u něj považovány za samozřejmost. Předně jde o emocionální účast v příběhu ženy, jež musí na zemské orbitě po většinu stopáže zcela sama bojovat o přežití. Tento jistě silný motiv bohužel Cuarón rozvíjí nejbanálnější a nejsnazší cestou. Dopouští se logických nesmyslů, klišé, jimž se dalo s trochou vůle vyhnout. Řeči o nejrealističtějším vesmírném sci-fi padají jako domeček z karet a každá situace a překážka drží pohromadě jen díky naší benevolenci omlouvat děj aplikováním nejstandardnějších vyprávěcích vzorců. Realita končí v (asi, nejsem vědec) přesném vykreslení, jak by do sebe dva předměty ve vesmíru narazily. Jestli přítomnost těchto předmětů má smysl, už Cuarónovic netrápí - chronický problém Gravitace. Akce a reakce jsou bezchybné, ovšem příčina nemůže být víc vratká. Pětihvězdičkový film všechny tyto nedostatky může obsahovat, ale já o nich jako divák nesmím přemýšlet. Mně se nepodařilo vypnout. Jak tušíte podle výsledného hodnocení, není to do značné míry nemožné, ale bohužel jsem nikdy nebyl vtažen, na to bylo nedostatků příliš. PS: Ty dlouhé jednozáběrové scény jsou jistě skvělé, ale ztrácí sílu, když víme, že jde o počítačový efekt - doby Orsona Wellese jsou pryč, protože triky vzaly těmto exhibicím hodně z účinnosti tím, jak "snadnými" je učinily. (25.09.2013)

Již od útlého mládí jsem mezi svými vrstevníky vynikal tím, že jsem chtěl být úředníkem a s nadhledem jsem se vysmíval jejich dětským přáním být zpěvákem, popelářem či kosmonautem. Nyní jsem však procitl a rozhodně chci do vesmíru! Nikoli kvůli touze po dobrodružství nebo pohledu na Zeměplacku z výšky, ale proto, že je tam ticho a neotravuje mne tam žádný idiot s tuctucajícím autem, dělník vibrující v rytmu sbíječky ani pracovník Technických služeb krotící protivnou sekačku. Já si chci užít klidu a kdybych se náhodou nudil, tak si vždycky můžu odchytit vesele poletujícího velitele Kowalskyho a popařit s ním ve skafandrech. Tím také chci říct, že až do chvíle, kdy Kowalsky odletěl dělat ten svůj rekord, tak jsem se královsky bavil. Pak to trošku ztratilo kouzlo, ale k nudě jsem to měl rozhodně dál, než jsem původně očekával. (23.02.2014)

Tak si to přiznejme. Od Sandry Bullock už nikdo nic nečeká posledních 15 let, překvapivě ani v GRAVITACI nepřekvapila a Clooneyho vesmírný kápo by asi fungoval leckde, ale ve vesmíru se jedna jediná clooneyho trademarková rola moc nechytla (v momentě kdy Clooney odlétá do temnoty vesmíru mu už v ruce chybí jenom šálek s Nespressem). Technicky je to sice parádní, převratná záležitost a kdesi cosi, však už ste to četli asi stokrát. Podbízivý scénář, který se ale po prvních 40 minutách změní na Titanic ve vesmíru je fakt nepříjemná facka. Ještě v momentě, kdy Sandra Bullock prolítá atmosférou jsem uvažoval o 4*, ale to bylo proto, že sem tajně doufal, že ten modul nakonec shoří i s ní. A dojmout se u tohohle může tak maximálně stará senilní kobliha, co nikdy neviděla hollywoodský film. V momentě kdy doktorka Ryan Stone povstane v tílku a kalhotkách a se zaťatou pěstí se raduje ze znovu nabytého života, se musí začít snad každý smát, ne? To, že shodou okolností přistála na nejvíc fotogeničtejším místě na planetě už rozebírat nebudu. (18.10.2013)

2001: Vesmírná odysea, na kterou jsem si během projekce několikrát vzpomněl, konfrontovala člověka s velkým neznámým. V Gravitaci je člověk, jako v těch nejklasičtějších lidových vyprávěních (jimž ovšem zpravidla dominuje muž, nikoli žena), konfrontován zejména sám se sebou a svými (omezenými) možnostmi. Nejde o jediný znak klasičnosti filmu. Sázkou na jistotu je rovněž tříaktová vyprávěcí struktura (tři útočiště poskytnutá třemi vesmírnými stanicemi, z nichž každá reprezentuje jiné náboženství) s přesně dávkovanými příběhovými komplikacemi a vzorově využitými deadlines, které přispívají k dojmu, že se věci před našima očima dějí v reálném čase a nic tudíž není předem rozhodnuté a jisté. Jak dříve a detailně popsali jiní, strhující tudíž Gravitace není navzdory, ale díky uplatnění vzorců klasického hollywoodského vyprávění. Intenzitě prožitku hodně napomáhá omezení vyprávění na to, co vidí, slyší, ví a zažívá doktorka Stoneová, která se na dobu cca osmdesáti minut stává naším avatarem. Možná se během nejvypjatějších okamžiků ani tolik nebojíme o její život, ale o pohled, který bychom s ní mohli ztratit. Nebude-li doktorky, neuvidíme. K čemu dochází v globálním kontextu, není relevantní. Film nenarušuje naše emocionální napojení na ústřední figuru tím, že by řešil jiné konflikty, než její konflikt vnitřní. Špatné věci se prostě přihodily (dceřina smrt, náraz úlomků) a teď je na hrdince, aby se s nimi vypořádala. Protagonistčino znovuzrození (zahrnující fetální pozici i přestřihnutí pupeční šňůry) za svou sugestivnost každopádně vděčí nejen pevně semknutému scénáři a minucióznímu technickému provedení, ale také hereckému výkonu Sandry Bullock. Její „vytí“ na Měsíc v mé paměti přetrvává jako jeden z nejdojímavějších filmových momentů roku 2013 a očistný poslední záběr, kdy se samozřejmé s definitivní platností stává neobyčejným, pro mne byl také díky Bullockové nadfilmově (a nadsmyslově) silným prožitkem. Daný okamžik v mých očích a navzdory svému obsahu povýšil Gravitaci z technického zázraku a unikátního trenažéru krizových situací (nejen v kosmu) v setkání s něčím nadpozemským, slovy nepopsatelným a na obrazy nepřenositelným. Upustíme-li od patetických obratů, dalo by se to nazvat také Uměním. 95% Zajímavé komentáře: novoten, Eodeon, xxmartinxx, mcb, Sandiego, Triple H, Anderton, Tatizz (31.12.2013)