Gravitácia

2001: Vesmírná odysea, na kterou jsem si během projekce několikrát vzpomněl, konfrontovala člověka s velkým neznámým. V Gravitaci je člověk, jako v těch nejklasičtějších lidových vyprávěních (jimž ovšem zpravidla dominuje muž, nikoli žena), konfrontován zejména sám se sebou a svými (omezenými) možnostmi. Nejde o jediný znak klasičnosti filmu. Sázkou na jistotu je rovněž tříaktová vyprávěcí struktura (tři útočiště poskytnutá třemi vesmírnými stanicemi, z nichž každá reprezentuje jiné náboženství) s přesně dávkovanými příběhovými komplikacemi a vzorově využitými deadlines, které přispívají k dojmu, že se věci před našima očima dějí v reálném čase a nic tudíž není předem rozhodnuté a jisté. Jak dříve a detailně popsali jiní, strhující tudíž Gravitace není navzdory, ale díky uplatnění vzorců klasického hollywoodského vyprávění. Intenzitě prožitku hodně napomáhá omezení vyprávění na to, co vidí, slyší, ví a zažívá doktorka Stoneová, která se na dobu cca osmdesáti minut stává naším avatarem. Možná se během nejvypjatějších okamžiků ani tolik nebojíme o její život, ale o pohled, který bychom s ní mohli ztratit. Nebude-li doktorky, neuvidíme. K čemu dochází v globálním kontextu, není relevantní. Film nenarušuje naše emocionální napojení na ústřední figuru tím, že by řešil jiné konflikty, než její konflikt vnitřní. Špatné věci se prostě přihodily (dceřina smrt, náraz úlomků) a teď je na hrdince, aby se s nimi vypořádala. Protagonistčino znovuzrození (zahrnující fetální pozici i přestřihnutí pupeční šňůry) za svou sugestivnost každopádně vděčí nejen pevně semknutému scénáři a minucióznímu technickému provedení, ale také hereckému výkonu Sandry Bullock. Její „vytí“ na Měsíc v mé paměti přetrvává jako jeden z nejdojímavějších filmových momentů roku 2013 a očistný poslední záběr, kdy se samozřejmé s definitivní platností stává neobyčejným, pro mne byl také díky Bullockové nadfilmově (a nadsmyslově) silným prožitkem. Daný okamžik v mých očích a navzdory svému obsahu povýšil Gravitaci z technického zázraku a unikátního trenažéru krizových situací (nejen v kosmu) v setkání s něčím nadpozemským, slovy nepopsatelným a na obrazy nepřenositelným. Upustíme-li od patetických obratů, dalo by se to nazvat také Uměním. 95% Zajímavé komentáře: novoten, Eodeon, xxmartinxx, mcb, Sandiego, Triple H, Anderton, Tatizz (31.12.2013)

Miluju tématiku vesmíru obecně, dokázal bych se dvě hodiny dívat jen na samotné záběry z ISS na Zemi, takže když jsem viděl první trailery na Gravitaci, nemohl jsem se dočkat. A výsledek? Gravitace je pro mě jeden z nejopojnějších filmových zážitků, které jsem za poslední dobu v kině zažil. Dokonale promyšlená vizuální podoba - dlouhé záběry kamery, v nichž se jednotlivé objekty a postavy objevují a mizí s precizností, která není běžně k vidění. Moc se mi líbila i práce se zvukem, který v podstatě chybí, protože se ve vesmíru nemůže šířit, vzdáleně je občas přítomen, když postavy cítí vibrace. Kromě toho, že jsem si užíval vesmírné záběry, dokonalou akci a zoufalou snahu přežít, působila na mě i ta emocionální stránka, kterou tady většina lidí označuje za slabou stránku - tedy hlavně onen motiv hledání smyslu života po ztrátě dcery. (12.10.2013)

Již od útlého mládí jsem mezi svými vrstevníky vynikal tím, že jsem chtěl být úředníkem a s nadhledem jsem se vysmíval jejich dětským přáním být zpěvákem, popelářem či kosmonautem. Nyní jsem však procitl a rozhodně chci do vesmíru! Nikoli kvůli touze po dobrodružství nebo pohledu na Zeměplacku z výšky, ale proto, že je tam ticho a neotravuje mne tam žádný idiot s tuctucajícím autem, dělník vibrující v rytmu sbíječky ani pracovník Technických služeb krotící protivnou sekačku. Já si chci užít klidu a kdybych se náhodou nudil, tak si vždycky můžu odchytit vesele poletujícího velitele Kowalskyho a popařit s ním ve skafandrech. Tím také chci říct, že až do chvíle, kdy Kowalsky odletěl dělat ten svůj rekord, tak jsem se královsky bavil. Pak to trošku ztratilo kouzlo, ale k nudě jsem to měl rozhodně dál, než jsem původně očekával. (23.02.2014)

Člověk versus Příroda/Vesmír. To, na co J.C. Chandor ve svém snímku Vše je ztraceno nepotřebuje téměř ani jedno slovo a úplně si vystačí s pouhou silou obrazů, Alfonso Cuarón musí přece jen trochu víc popisovat slovy. A to se Gravitace paradoxně odehrává v otevřeném vesmíru, ne na pouhém otevřeném moři. Vizuálně asi krásnější než Chandorův film, prožitkem a sdělením ovšem neskonale vzdálenější. A to raději nemluvím o přírodních zákonech, ty v Cuarónově alternativním sci-fi místy asi neplatí... A z čeho v Hollywoodu vyrábějí ty nezničitelné skafandry, co přežijí i výbuch kosmické stanice? Tuhle technologii by rozhodně měli poskytnout NASA. PS: Fenomén západní emancipace nemilosrdně drtí všechny mužské hrdiny a nechává přežít jen silnou ženu. (08.01.2014)

GRAVITACE je precizní film, kterému z hlediska požadavků na klasické hollywoodské vyprávění nelze nic vytknout. Velkou roli v přijetí ovšem vedle vysokého horizontu očekávání sehrává i znalost Cuarónovy předchozí tvorby a survival subžánru. Při zasazení snímku do těchto dvou poetických tradic se o míře ozvláštnění dá polemizovat, což dělám v posledním příspěvku makro-recenze. Po druhém zhlédnutí si stojím za tím, že i navzdory opojnosti úvodního záběru-sekvence a "imerzivnosti" posledního aktu je tento vyhepovaný projekt v mnoha ohledech zcela konvenční, o čemž jsem se rozepsal v článku o funkcích a motivech dlouhých záběrů v Cuarónově (a z velké části i Lubezkiho) filmografii. Ok, při vnímání snímku v jiných poetických tradicích (IMAXový dokument a narativní fikce) je člověk na konec nucen změnit své hodnocení, i když původní výtky zůstávají. Přiměla mě k tomu až referenční BD edice. (06.10.2013)