Gravitácia

Gravitace je jedním slovem geniální film. Geniální nápad, zpracování, herecké výkony a kolikrát i dech beroucí záběry. Alfonso Cuarón prostě dokázal, že se stále na scéně může objevit film, který může pokořit všelijaké filmové hranice čehokoliv. Skoro celý film se odehrává ve stavu beztíže a vytváří novou, pro mě dosud nepoznanou, atmosféru. I když uznávám, že IMAX by na tenhle film byl daleko lepší. Dokonce musím uznat, že tenhle film je po dlouhé době opět filmem, kde 3D má opravdu smysl. Jediný problém by mohl být v příběhu, který mně osobně vůbec nevadil. Teď trošku zaspoileruju, ale musím dodat, že film 127 hodin taky dokázal, že souhra všech náhod může vytvořit naprosto dokonalou oslavu života. Tak proč by to tak nemohlo být i tady. (16.10.2013)

Miluju tématiku vesmíru obecně, dokázal bych se dvě hodiny dívat jen na samotné záběry z ISS na Zemi, takže když jsem viděl první trailery na Gravitaci, nemohl jsem se dočkat. A výsledek? Gravitace je pro mě jeden z nejopojnějších filmových zážitků, které jsem za poslední dobu v kině zažil. Dokonale promyšlená vizuální podoba - dlouhé záběry kamery, v nichž se jednotlivé objekty a postavy objevují a mizí s precizností, která není běžně k vidění. Moc se mi líbila i práce se zvukem, který v podstatě chybí, protože se ve vesmíru nemůže šířit, vzdáleně je občas přítomen, když postavy cítí vibrace. Kromě toho, že jsem si užíval vesmírné záběry, dokonalou akci a zoufalou snahu přežít, působila na mě i ta emocionální stránka, kterou tady většina lidí označuje za slabou stránku - tedy hlavně onen motiv hledání smyslu života po ztrátě dcery. (12.10.2013)

Vůbec nic se nestane. Jsme tu pro všechny případy. Loď má fůru bezpečnostních pojistek. Chladící systém, ochranný obal, vakuové štíty. Reálná šance, že vybouchne, je jedna ku … Vesmír je opravdu nehostinné místo a filmu Gravitace se velmi daří přesvědčit diváka o tom, že prostředí s dýchatelnou atmosférou a gravitací umožňující zdravému živočichovi volit si pohyb dle potřeby je vlastně anomálie. Po technické stránce je skutečně film prvotřídní a vyvolává opravdu věrohodný dojem stavu beztíže. Kromě samotného pohybu předmětů (těleso setrvává v klidu nebo v rovnoměrném pohybu, jestliže na něj nepůsobí síla) tento dojem ještě umocňuje minimum viditelných střihů. O technické stránce a její reálnosti bylo a nepochybně ještě bude řečeno mnoho, já se proto omezím jen na to, co souviselo s výsledným dojmem. Po stránce navození pocitu reálnosti na mě o stupeň víc než Gravity zapůsobilo Lo Imposible. Tady těch katastrof začne být za chvíli příliš mnoho najednou a tahle přepálenost prostě i přes technickou stránku samotnou ten pocit opravdovosti kazí. Ono ve vesmíru stačí málo ke vzniku nebezpečné situace, jak se například nedávno přesvědčil italský astronaut Luca Parmitano, který se díky technické závadě skafandru málem utopil v chladicí kapalině. I ve filmu bych zkrátka trochu brzdil a myslím, že takový přesun ze zničeného raketoplánu na ISS by úplně stačil sám o sobě. Ostatně Vedle zmíněné "přepálenosti" mi dost vadilo i to, jak scénář celou katastrofu navodil. Opět za vším hledejme Rusy nezodpovědné. Nevím, nakolik se na tom podepisují kyselé hrozny, že se momentálně Američané bez Rusů do kosmu nedostanou, nebo co je toho příčinou, ale tohle si fakt mohli odpustit a vymyslet něco "neutrálního". Ale budiž, jako demonstrace možností současné kinematografie to rozhodně stojí za vidění, navíc i chování obou ústředních postav je docela dobře zvládnuté, Clooney i Bullock po dlouhé době skutečně působí jako věrohodní astronauti, kteří dokážou uvažovat a zachovat v rámci možností chladnou hlavu i ve fatálních situacích (to chybělo např. Europě Report, kde jsem hercům ostřílené profesionály zkrátka nevěřil). Oceňuju též, že příběh je lineární, soustředí se jen na samotnou záchranu a nesnaží se o nějakou komplikovanou stavbu. Uzavřu to tím, že v komentáři k Pacific Rim jsem vyslovil naději, že Cuarón napraví Mexičanům pověst. To se rozhodně stalo. Doplnění: velmi zajímavé dojmy z filmu od italské astronautky Samanthy Cristoforetti. (06.10.2013)

2001: Vesmírná odysea, na kterou jsem si během projekce několikrát vzpomněl, konfrontovala člověka s velkým neznámým. V Gravitaci je člověk, jako v těch nejklasičtějších lidových vyprávěních (jimž ovšem zpravidla dominuje muž, nikoli žena), konfrontován zejména sám se sebou a svými (omezenými) možnostmi. Nejde o jediný znak klasičnosti filmu. Sázkou na jistotu je rovněž tříaktová vyprávěcí struktura (tři útočiště poskytnutá třemi vesmírnými stanicemi, z nichž každá reprezentuje jiné náboženství) s přesně dávkovanými příběhovými komplikacemi a vzorově využitými deadlines, které přispívají k dojmu, že se věci před našima očima dějí v reálném čase a nic tudíž není předem rozhodnuté a jisté. Jak dříve a detailně popsali jiní, strhující tudíž Gravitace není navzdory, ale díky uplatnění vzorců klasického hollywoodského vyprávění. Intenzitě prožitku hodně napomáhá omezení vyprávění na to, co vidí, slyší, ví a zažívá doktorka Stoneová, která se na dobu cca osmdesáti minut stává naším avatarem. Možná se během nejvypjatějších okamžiků ani tolik nebojíme o její život, ale o pohled, který bychom s ní mohli ztratit. Nebude-li doktorky, neuvidíme. K čemu dochází v globálním kontextu, není relevantní. Film nenarušuje naše emocionální napojení na ústřední figuru tím, že by řešil jiné konflikty, než její konflikt vnitřní. Špatné věci se prostě přihodily (dceřina smrt, náraz úlomků) a teď je na hrdince, aby se s nimi vypořádala. Protagonistčino znovuzrození (zahrnující fetální pozici i přestřihnutí pupeční šňůry) za svou sugestivnost každopádně vděčí nejen pevně semknutému scénáři a minucióznímu technickému provedení, ale také hereckému výkonu Sandry Bullock. Její „vytí“ na Měsíc v mé paměti přetrvává jako jeden z nejdojímavějších filmových momentů roku 2013 a očistný poslední záběr, kdy se samozřejmé s definitivní platností stává neobyčejným, pro mne byl také díky Bullockové nadfilmově (a nadsmyslově) silným prožitkem. Daný okamžik v mých očích a navzdory svému obsahu povýšil Gravitaci z technického zázraku a unikátního trenažéru krizových situací (nejen v kosmu) v setkání s něčím nadpozemským, slovy nepopsatelným a na obrazy nepřenositelným. Upustíme-li od patetických obratů, dalo by se to nazvat také Uměním. 95% Zajímavé komentáře: novoten, Eodeon, xxmartinxx, mcb, Sandiego, Triple H, Anderton, Tatizz (31.12.2013)