Gravitácia

2001: Vesmírná odysea, na kterou jsem si během projekce několikrát vzpomněl, konfrontovala člověka s velkým neznámým. V Gravitaci je člověk, jako v těch nejklasičtějších lidových vyprávěních (jimž ovšem zpravidla dominuje muž, nikoli žena), konfrontován zejména sám se sebou a svými (omezenými) možnostmi. Nejde o jediný znak klasičnosti filmu. Sázkou na jistotu je rovněž tříaktová vyprávěcí struktura (tři útočiště poskytnutá třemi vesmírnými stanicemi, z nichž každá reprezentuje jiné náboženství) s přesně dávkovanými příběhovými komplikacemi a vzorově využitými deadlines, které přispívají k dojmu, že se věci před našima očima dějí v reálném čase a nic tudíž není předem rozhodnuté a jisté. Jak dříve a detailně popsali jiní, strhující tudíž Gravitace není navzdory, ale díky uplatnění vzorců klasického hollywoodského vyprávění. Intenzitě prožitku hodně napomáhá omezení vyprávění na to, co vidí, slyší, ví a zažívá doktorka Stoneová, která se na dobu cca osmdesáti minut stává naším avatarem. Možná se během nejvypjatějších okamžiků ani tolik nebojíme o její život, ale o pohled, který bychom s ní mohli ztratit. Nebude-li doktorky, neuvidíme. K čemu dochází v globálním kontextu, není relevantní. Film nenarušuje naše emocionální napojení na ústřední figuru tím, že by řešil jiné konflikty, než její konflikt vnitřní. Špatné věci se prostě přihodily (dceřina smrt, náraz úlomků) a teď je na hrdince, aby se s nimi vypořádala. Protagonistčino znovuzrození (zahrnující fetální pozici i přestřihnutí pupeční šňůry) za svou sugestivnost každopádně vděčí nejen pevně semknutému scénáři a minucióznímu technickému provedení, ale také hereckému výkonu Sandry Bullock. Její „vytí“ na Měsíc v mé paměti přetrvává jako jeden z nejdojímavějších filmových momentů roku 2013 a očistný poslední záběr, kdy se samozřejmé s definitivní platností stává neobyčejným, pro mne byl také díky Bullockové nadfilmově (a nadsmyslově) silným prožitkem. Daný okamžik v mých očích a navzdory svému obsahu povýšil Gravitaci z technického zázraku a unikátního trenažéru krizových situací (nejen v kosmu) v setkání s něčím nadpozemským, slovy nepopsatelným a na obrazy nepřenositelným. Upustíme-li od patetických obratů, dalo by se to nazvat také Uměním. 95% Zajímavé komentáře: novoten, Eodeon, xxmartinxx, mcb, Sandiego, Triple H, Anderton, Tatizz (31.12.2013)

Vůbec nic se nestane. Jsme tu pro všechny případy. Loď má fůru bezpečnostních pojistek. Chladící systém, ochranný obal, vakuové štíty. Reálná šance, že vybouchne, je jedna ku … Vesmír je opravdu nehostinné místo a filmu Gravitace se velmi daří přesvědčit diváka o tom, že prostředí s dýchatelnou atmosférou a gravitací umožňující zdravému živočichovi volit si pohyb dle potřeby je vlastně anomálie. Po technické stránce je skutečně film prvotřídní a vyvolává opravdu věrohodný dojem stavu beztíže. Kromě samotného pohybu předmětů (těleso setrvává v klidu nebo v rovnoměrném pohybu, jestliže na něj nepůsobí síla) tento dojem ještě umocňuje minimum viditelných střihů. O technické stránce a její reálnosti bylo a nepochybně ještě bude řečeno mnoho, já se proto omezím jen na to, co souviselo s výsledným dojmem. Po stránce navození pocitu reálnosti na mě o stupeň víc než Gravity zapůsobilo Lo Imposible. Tady těch katastrof začne být za chvíli příliš mnoho najednou a tahle přepálenost prostě i přes technickou stránku samotnou ten pocit opravdovosti kazí. Ono ve vesmíru stačí málo ke vzniku nebezpečné situace, jak se například nedávno přesvědčil italský astronaut Luca Parmitano, který se díky technické závadě skafandru málem utopil v chladicí kapalině. I ve filmu bych zkrátka trochu brzdil a myslím, že takový přesun ze zničeného raketoplánu na ISS by úplně stačil sám o sobě. Ostatně Vedle zmíněné "přepálenosti" mi dost vadilo i to, jak scénář celou katastrofu navodil. Opět za vším hledejme Rusy nezodpovědné. Nevím, nakolik se na tom podepisují kyselé hrozny, že se momentálně Američané bez Rusů do kosmu nedostanou, nebo co je toho příčinou, ale tohle si fakt mohli odpustit a vymyslet něco "neutrálního". Ale budiž, jako demonstrace možností současné kinematografie to rozhodně stojí za vidění, navíc i chování obou ústředních postav je docela dobře zvládnuté, Clooney i Bullock po dlouhé době skutečně působí jako věrohodní astronauti, kteří dokážou uvažovat a zachovat v rámci možností chladnou hlavu i ve fatálních situacích (to chybělo např. Europě Report, kde jsem hercům ostřílené profesionály zkrátka nevěřil). Oceňuju též, že příběh je lineární, soustředí se jen na samotnou záchranu a nesnaží se o nějakou komplikovanou stavbu. Uzavřu to tím, že v komentáři k Pacific Rim jsem vyslovil naději, že Cuarón napraví Mexičanům pověst. To se rozhodně stalo. Doplnění: velmi zajímavé dojmy z filmu od italské astronautky Samanthy Cristoforetti. (06.10.2013)

Pozrel som si tento vesmírny survival s pani manželkou a obaja sme boli významnou mierou spokojní. Po technickej stránke bravúrne a v podstate tomu niet čo vytknúť, ale poteší aj sympatická hlavná hrdinka, ktorej sa dajú držať palce (a o to silnejší dopad na vašu psychiku bude mať koniec), kvalitné výkony ako Sandry Bullock, tak Georgea Clooneyho a vôbec, boli sme takmer nadšení. (15.11.2016)

Zcela nepokrytě závidím všem, kteří měli možnost vidět Gravitaci ve 3D. Já tu možnost neměla a ačkoliv dlouhodobě vedu boj se sci-fi žánrem, tak tohle byl zatím jeden z neúžasnějších zážitků. Už jen záběry na ten nádherný skvost v celém vesmíru, kterým je naše země ve mně vyvolávaly mravenčení po celém těle. Byl to pro mě zcela nepochybně velký vesmírný emocionální zážitek s jedinečným hereckým výkonem Sandry a já byla celou dobu možná ve větším stressu než ona a to jsem věděla jak to dopadne. Do posledního záběru jsem neodtrhla oči od obrazovky a to je známka mé největší spokojenosti, takže ta pětka je zcela na místě. (11.12.2013)

Alfonso Cuarón prezentuje vesmírné dobrodružství v tak komorní a beznadějné formě, v jaké jsme jej snad ještě neměli možnost vidět. Zatímco po většině podobně orientovaných snímků dostává divák chuť do zkoumání vesmíru, možná dokonce i na prožití takového dobrodružství, Gravitace nabízí pocity naprosto opačné. Zápas, překvapivě brilantní a herecky přesné, Sandry Bullock o přežití je podán přesvědčivě, a Cuarónovi se daří převést veškeré pocity marnosti a zoufalosti tohoto boje i na publikum, a to v poměrně silné formě. A ani zvlášt nevadí, že je tak činěno zejména díky kladení důrazu na ostré střídání naděje a beznaděje, kde každý kousek štěstí spouští řetězec smůly. Zejména v první třetině to má svou sílu, zvláště, nemáte-li tušení o tom, co se má odehrávat. Skvěle se tu pracuje s kontrastem, který vesmír nabízí, s jeho neprobádaností, velikostí, ale zároveň vizuální nádherou a fascinací z neznáma. Jenže tím vším dobrým stále prostupuje „mainstreamovost" se všemi svými neduhy. Ať je to trapná závěrečná berlička s navrátivším se Clooneym, burácivý hudební doprovod, rozhovor s Číňanem a jeho psy, schématičnost nebo objev mrtvol v kabině Exploreru. A to za klad pokládám i závěr, který ačkoli je ve své podstatě happy endem, nenabízí příliš velké divácké uspokojení. (03.10.2013)