Gravitácia

Intenzivní zážitek, pro který se staví velká kina. Jde to krásně a lehce sejmout za povrchnost a schematičnost, ale přijde mi to jako hledání chyb za každou cenu. V okamžiku, kdy jsem plul vesmírem a zavíral poklopy spolu se Sandrou, mi bylo všechno ostatní úplně jedno, a to si na dobře odvyprávěné (neklasické) příběhy potrpím v první řadě. Takhle si představuju milník, který nezkouší opatrně nové technologie a postupy, ale prostě je sebejistě čapne a vyždíme z nich veškerý potenciál, aniž by dělal nějaké úlevy a zkratky. Navíc to stálo jen 80 mega, c'mon. Sebevědomý technologický vzor pro další dekádu a asi nejlepší one-(wo)man survival, který jsem na plátně viděl. (08.10.2013)

„Taaak, milí filmoví fandové, zvedněte ruku vy, komu chyběl příběh a sofistikované dialogy. Ty ne, Pomo, ty se nehlas, ty se hlásíš pořád. Ještě někdo jiný? Nikdo?“___Ale vážně. Cuarón stvořil technologický zázrak, při kterém zapomenete žrát předražený popkorn a při kterém si možná uvědomíte, že ta naše životadárná kulička jménem Země, plující smrtonosným vesmírem, je fakt jedinečná a nádherná. Pouze 3D mi přišlo opět neznatelné a zbytečné, na to tady máme jenom machra na třírozměrné zážitky Jima Camerona. (13.10.2013)

2001: Vesmírná odysea, na kterou jsem si během projekce několikrát vzpomněl, konfrontovala člověka s velkým neznámým. V Gravitaci je člověk, jako v těch nejklasičtějších lidových vyprávěních (jimž ovšem zpravidla dominuje muž, nikoli žena), konfrontován zejména sám se sebou a svými (omezenými) možnostmi. Nejde o jediný znak klasičnosti filmu. Sázkou na jistotu je rovněž tříaktová vyprávěcí struktura (tři útočiště poskytnutá třemi vesmírnými stanicemi, z nichž každá reprezentuje jiné náboženství) s přesně dávkovanými příběhovými komplikacemi a vzorově využitými deadlines, které přispívají k dojmu, že se věci před našima očima dějí v reálném čase a nic tudíž není předem rozhodnuté a jisté. Jak dříve a detailně popsali jiní, strhující tudíž Gravitace není navzdory, ale díky uplatnění vzorců klasického hollywoodského vyprávění. Intenzitě prožitku hodně napomáhá omezení vyprávění na to, co vidí, slyší, ví a zažívá doktorka Stoneová, která se na dobu cca osmdesáti minut stává naším avatarem. Možná se během nejvypjatějších okamžiků ani tolik nebojíme o její život, ale o pohled, který bychom s ní mohli ztratit. Nebude-li doktorky, neuvidíme. K čemu dochází v globálním kontextu, není relevantní. Film nenarušuje naše emocionální napojení na ústřední figuru tím, že by řešil jiné konflikty, než její konflikt vnitřní. Špatné věci se prostě přihodily (dceřina smrt, náraz úlomků) a teď je na hrdince, aby se s nimi vypořádala. Protagonistčino znovuzrození (zahrnující fetální pozici i přestřihnutí pupeční šňůry) za svou sugestivnost každopádně vděčí nejen pevně semknutému scénáři a minucióznímu technickému provedení, ale také hereckému výkonu Sandry Bullock. Její „vytí“ na Měsíc v mé paměti přetrvává jako jeden z nejdojímavějších filmových momentů roku 2013 a očistný poslední záběr, kdy se samozřejmé s definitivní platností stává neobyčejným, pro mne byl také díky Bullockové nadfilmově (a nadsmyslově) silným prožitkem. Daný okamžik v mých očích a navzdory svému obsahu povýšil Gravitaci z technického zázraku a unikátního trenažéru krizových situací (nejen v kosmu) v setkání s něčím nadpozemským, slovy nepopsatelným a na obrazy nepřenositelným. Upustíme-li od patetických obratů, dalo by se to nazvat také Uměním. 95% Zajímavé komentáře: novoten, Eodeon, xxmartinxx, mcb, Sandiego, Triple H, Anderton, Tatizz (31.12.2013)

Tak si to přiznejme. Od Sandry Bullock už nikdo nic nečeká posledních 15 let, překvapivě ani v GRAVITACI nepřekvapila a Clooneyho vesmírný kápo by asi fungoval leckde, ale ve vesmíru se jedna jediná clooneyho trademarková rola moc nechytla (v momentě kdy Clooney odlétá do temnoty vesmíru mu už v ruce chybí jenom šálek s Nespressem). Technicky je to sice parádní, převratná záležitost a kdesi cosi, však už ste to četli asi stokrát. Podbízivý scénář, který se ale po prvních 40 minutách změní na Titanic ve vesmíru je fakt nepříjemná facka. Ještě v momentě, kdy Sandra Bullock prolítá atmosférou jsem uvažoval o 4*, ale to bylo proto, že sem tajně doufal, že ten modul nakonec shoří i s ní. A dojmout se u tohohle může tak maximálně stará senilní kobliha, co nikdy neviděla hollywoodský film. V momentě kdy doktorka Ryan Stone povstane v tílku a kalhotkách a se zaťatou pěstí se raduje ze znovu nabytého života, se musí začít snad každý smát, ne? To, že shodou okolností přistála na nejvíc fotogeničtejším místě na planetě už rozebírat nebudu. (18.10.2013)

Je zvláštní sledovat film o dvou hercích, aniž by se jednalo o předělávku dialogové divadelní hry. Ještě zvláštnější je, když oba herci jsou známí spíše z jiných typů filmů (byť Clooney už si vesmír "očichal" v Soderberghově Solarisu), než je thriller z kosmického prostoru. Někteří poukazují na nepřítomnost příběhu, ale težko očekávat, že by v kosmu obě zmíněné postavy rozehrály milostné drama ve stylu Romea a Julie. Já tvrdím, že se Cuarónovi povedlo z minima (tím myslím fakt, že v kosmu není k dispozici tolik možností zápletek) vytěžit maximum. A jestli Sandra Bullock hrála skvěle? Ne, nehrála, ale na její poměry šlo o životní výkon. Vizuálně precizní, dějově dramatické, takže pěkných 85%. (24.03.2014)