Gravitácia

No.... technologická špička dorazila. Osobně bych sice hnidopišsky dloubl do pár ohnivých záběrů, ale jinak se Cuarón opět vydal rozsévat vizuální dokonalost. O mrazivých vesmírných sekvencích se nicméně bude psát úplně všude, takže bych raději rychle uhnul k tomu, že Gravitace díky bohu funguje i po stránce příběhové. Sice vykoukne pár otravných scenáristických kliček a chvílemi si budete říkat, že se tu na to, že někomu dochází kyslík, nějak moc kecá. Mexický mistr ale svůj příběh o boji s tichou prázdnotou zvládá roztočit do takových otáček, že za těch 90 minut prakticky nevydechnete. Má možná až příliš klasický mustr? Jistě. Neutuchající napětí se tu ale ladně snoubí s příjemným charakterním obloukem, takže těch pár hollywoodských momentů není problém odpustit. V krajním případě je tu pak Clooney, který dostává své pověsti ultimátního sympaťáka a prodá prakticky cokoliv. A neselhává kupodivu ani Sandra, která má kliku v tom, že ji Cuarón nenechá herecky rozjímat víc než pár minut. Zbytek času musí překonávat jednu zákeřnou překážku za druhou, a věřte, že to je na IMAXovém plátně zatraceně intenzivní podívaná. Jestli jste zvažovali cestu na Floru... pouhé zvažování by mělo být u konce. (8/10) (26.09.2013)

„Taaak, milí filmoví fandové, zvedněte ruku vy, komu chyběl příběh a sofistikované dialogy. Ty ne, Pomo, ty se nehlas, ty se hlásíš pořád. Ještě někdo jiný? Nikdo?“___Ale vážně. Cuarón stvořil technologický zázrak, při kterém zapomenete žrát předražený popkorn a při kterém si možná uvědomíte, že ta naše životadárná kulička jménem Země, plující smrtonosným vesmírem, je fakt jedinečná a nádherná. Pouze 3D mi přišlo opět neznatelné a zbytečné, na to tady máme jenom machra na třírozměrné zážitky Jima Camerona. (13.10.2013)

Sandra Bulldog a božský George plachtěj vesmírem, neznámo kam, ale tutově přímo do černé díry což mi připomíná jeden tělesnej otvor, kam bych strčila tenhle sqost...Ve vesmíru je prej pěkná kosa, takže to vysvětluje, že napětí je na bodu mrazu, ale jestli někomu k plné palbě stačí koukat na hvězdičky a planetky (jééé sluníčko je tam taky i měsíček no jůůů) , tak je to bomba a chápu, že těmto lidem se film líbil. Já však do této skupiny nepatřím a tak jsem doufala, že to bude alespoň napínák a to, jak jsem už zmínila, fakt nebyl. 91 minut čisté nudy a ta jedna hvězda je za ten vizuálek, abych teda nebyla úplně zlá, jinak se tam kecá o ničem a příběh neexituje. Kdyby alespoň potkala ufouny a po deseti minutách sci-fi porna byla GRAVIDNÍ, mělo by to možná větší úspěch... (30.10.2014)

Vesmírná sci-fi bych z hlediska diváckých atrakcí rozdělil na ty, která se snaží zaujmout kreativitou, šílenými nápady a světy plnými fantazie a na ty, která vzbouzí divácký zájem skrz realističnost a skrz to, že se vlastně snaží být "science fiction" co nejméně. Gravitace patří do té druhé skupiny, využívá exotické a divácky atraktivní prostředí vesmíru a uvádí v něm příběh, který "se klidně může stát". Na jednu stranu tato skutečnost vtáhne diváka více do děje, přinutí ho prožívat osudy protagonistů s nejvyšší možnou mírou intenzity, jenže na stranu druhou více zvýrazňuje drobné nedostatky v realističnosti (konkrétně zde drobné zkreslení fyzikálních zákonů), které bychom ve filmech typu Star Trek, Sunshine apod. vůbec neřešili. Tím však výčet záporů Gravitace končí, jinak se jedná o takřka dokonalý thriller! Ta atmosféra, napětí a z nich pramenící nefalšovaný emocionální prožitek jsou TAK neuvěřitelně silné, že vás roztříští silou vesmírných trosek letících 80 000 km/h. Gravitace má velice lidské vyznění, ať už jde o žoviální (a velmi sympatické) povídačky Kowalského, emocionálně zabarvené reakce Stoneové, tak čistě o fakt, že snímek podtrhává lidskou bezmocnost v širokém vesmíru - a to bez potřeby epických katastrof, nepředstavitelných vzdálenosti, či nadpřirozena. Ani ve Vetřelci, či nikde jinde nebyl vesmír vykreslen tak hrozivě a nebezpečně jako zde... Alfonso Cuarón to dokázal, jeho bravurní režie a naprosto úžasná práce s kamerou pozvedla Gravitaci do nebes, až na oběžnou dráhu... 10/10 (08.10.2013)

Člověk ze zoufalství snadno pomate se. Znáte to. Vstoupíte do sálu, nasajete ten vydýchaný odér, jakýsi zápach celuloidu ztracen mezi proseděnými sedačkami, nasoukáte svou obstarožní zadnici mezi dvě lakovaná opěradla, která pamatují ještě Husáka na náměstí. V mžiku se vám vybaví matné vzpomínky na dobu, kdy jste z toho stejného sedadla čekali, až se na plátně rozsvítí nápis Constantin film bringt a zpoza rohu vyběhne Vinnetů s Oldou. Sedíte tedy a tak nějak tušíte, že letos to bude fakt pecka, že jdete na něco výjimečného. Něco jste se už doslechli, víte, že to je tak trochu jiný film. Prásk. Odezní čtyři kreténské trailery na filmy pro úplně jinou diváckou skupinu a najednou tma; začal film Gravitace. Pak trvá asi devadesát minut, než se nadechnete. Cestou domů, navzdory dírám v chodníku, poskakujete nadšením, koluje ve vás dlouho zapomenutý pocit, který není ničím jiným, než radostí, že láska k filmu ve vás ještě neumřela, že ještě tam pod tou ztvrdlou krustou naváleného marastu negace, nudy a neuspokojenosti, to tepe. Že ještě se dá najít film, u kterého se cukáte, nedýcháte, nepolykáte, nevnímáte. Jste v transu, jste ve vesmíru a jste tam sami. Pak jdete po tom chodníku a zažíváte pocit, jako kdyby jste se z toho kosmu vrátili. Jdete z kina. (03.10.2013)