Faust

Překladatel českých titulků sice z uvodního "Frei nach Johann Wolfgang von Goethe" vypustil ono veledůležité slovíčko "frei", nicméně i ten "Goethe" samotný je trochu na hraně. Sokurov udělal spíše adaptaci staroněmecké legendy než Goethova dramatu (i ten Goethe je adaptace..). Sokurov od svého německého kolegy vzal jen pár příběhových prvků a s jejich pomocí Fausta interpretoval tak radikálně, že se to mnohému divákovi vůbec nemusí líbit. Vytvořil fantaskní, snový, přitom skoro až primitivní svět ohlodaný až na samu podstatu chtíče, jenž by současně s marným hledáním podstaty lidského bytí mohl být originální uměleckou interpretací freudových pudů života a smrti. Sokurov vytvořil svět, jehož procházení je doslova výletem po lidském podvědomí. Žádná z důležitých postav filmu není "normální", každá je nějakým způsobem chorá a vyšinutá a dohromady je jejich chování příčinou hnusu, který se na nás neustále valí. Sokurov tady pracuje doslova s antikýčem; skutečná krása ve filmu je jen to, co není spojené s člověkem (příroda..), vše spojené s člověkem je hnusné a choré. Faust je vyobrazen se všemi svými nejnižšími pudy a frustracemi (slovo das Geld je v jeho ústech velmi často), jeho touha po vědění či limitech lidských znalostí je tím víc upozaďována. Chtíč je vůbec silným motivem; vždyť vůbec první záběr filmu (detail genitálií pitvané mrtvoly) dává vzpomenout na Schopenhauerovu myšlenku, že právě genitálie jsou ohniskem vůle (jako protipól rozumu).__ Film je obrazově výjimečný. A taky trochu uvřeštěný... Ale stále si Sokurov zachovává svůj styl, který v mnohém připomíná předchozí filmy tetralogie moci (dialogy/monology mimo obraz kamery, výtvarné pojetí atd.). Na první pohled by mohlo být zvláštní, že tetralogii po skutečných postavách Hitlera, Lenina a Hirohita uzavírá fiktivní postava. Ale ono to vlastně dává smysl..: Po portrétech duší výrazných individualit přichází pohled do nejskrytějších černých koutů duše člověka jako takového. Oproti předchozím filmům je ale Faust viditelně slabší, nemá sílu např. přesně cíleného Molocha - snad proto, že je příliš obecný a není snadné se dobře orientovat v záplavě (možných?) symbolů. (3 a 1/2*) (19.10.2012)

Minulosť ukazujúca dnešok ako dobu ponorenú do neznesiteľného hluku. Ako informačný a významový prepletenec strácajúci jednoduché postuláty s jedinou interpretáciou. Pravda zakrytá hnojiskom nezmyselných, často novotvarných, múdro sa tváriacich slov, rozoberaných kopou otravných ľudí všade naokolo. Menticída ducha. Nič nie je v kľude, dokonca i pohreb je rušený trkotaním zvierat, no hlavne aby sme ho už mali rýchlo za sebou - presne ako dnes (mŕtvi sú pre súčasníkov najmä čosi ako nebezpečný odpad, ktorého sa treba čím skôr zbaviť). Nejdem rozoberať dej, ani posolstvá, mne prišla ako najvýznamnejšia práve alegória dneška. Dneška ako sumy naoko serióznych dát, odetá v skutočnosti do dezinformačného a mozgy vymieľajúceho šumu, hluku, zvukov. Neopätovaná láska, neukojené vášne. Protipólom je samota, putovanie pustinami v nemožnosti nadviazať kontakt s milovanou osobou. Pôvodne som na Fausta išiel nie kvôli Sokurovovi, ale len preto, že herecký výkon Antona Adasinjského (frontmana divadelného zoskupenia DEREVO) vo filme som si nemohol nechať ujsť a na dôvažok som okrem jeho famózneho herectva dostal parádny film. (12.11.2011)

Naprosto atmosfericky valcujúce spirituálne majstrovské dielo, schopné vybudiť zmysly diváka na najvyššiu možnú úroveň. Faustom sa už predtým inšpiroval hocikto, ale to čo dokázal Sokurov tak to klobúk dole, niečo také sa vidí iba málokedy. Zároveň si uvedomujem, že snímok nemusí sadnúť každému, pretože sa tu popierajú snáď všetky zásady toho, čo robí film atraktívnym pre diváka: dejová linka je ohlodaná až na kosť, veľa naoko nezmyselných dialógov a situácií, slepé odbočky v dejovej linke, ťažko čitateľné postavy... Na druhú stranu treba si uvedomiť, že nejde o klasický film v štýle úvod-zápletka-rozuzlenie, ale že máme pred sebou predovšetkým senzuálny, atmosferický filmový pokrm, v ktorom sa prostredníctvom šikovne volených dialógov zabalených do bizarnej metofory a prostredia plného kontrastov rozoberajú mnohé otázky týkajúce sa života, smrti, túžby po poznaní s cieľom pohrať sa s pocitmi diváka. Diabol tu obchádza okolo hlavnej postavy, ako mačka okolo myšacej diery, našepkáva jej, využíva jej slabiny v podobe túžby po moci, vedomostiach, chtivosti.... Bezpohlavný tvor, z ktorého už len na pohľad ide mráz po chrbte. Všetko podčiarkuje príhodná atmosféra s nádhernými kulisami, ktoré presne demonštrujú stav mysle v obraze (všetko zlé a škaredé je tmavé a zatuchlé, Markétka a všetko dobré je jasné a žiariace). Nakoniec je tu výborná hudba, možno až ambientného typu. Ťažko opísať pocity, ktoré vo mne film vyvolal, ale pozor, ako som sa už zmienil, snímok nebude baviť každého, je to netradičná, svojrázna vec. (01.10.2015)

Jedna z nejzásadnějších pecek letošní LFŠ. Možná nejlepší. A rozhodně nic pro ty, kteří mají rádi předžvýkané ideje a pravdy o našem životě. Sokurov uchopil Fausta hodně svérázně a přetvořil jej v nový umělecký tvar, v němž více než o děj a imerzi jde o hledání a úvahu nad základními filosofickými otázkami (s vědomím nedobratelnosti se konečných odpovědí). Putování, které Faust a Mefisto podnikají se povahou blíží Komenského Labyrintu. Zjevování skutečných věcí (nebo lépe řečeno: pravdy) se tu děje v podobě symbolů. Důležité není to, co se děje v realitě fikčního světa filmu, ale jakých otázek se tento fikční svět dotýká. Základní opěrné body filmu byly pro mě tyto: zlo není protikladem dobra, může existovat nezávisle na něm. Úmysl stvořitele nemusí oproti biblickému výkladu spočívat ve vykonání dobrého díla, ale v samotném činu. Na počátku nebylo slovo, na počátku byl čin. Tragika hlavního hrdiny tedy spočívá v tom, že je posedlý neukojitelným hladem po poznání, a jak se učí chápat principy a roste jeho poznání, roste v něm víra, že je schopen tvořit (podobně jako Bůh). To se velmi dobře vyjevuje ve finální scéně s gejzírem. Tento dojem je však iluzorní. Jak mu jeho průvodce připomíná: "Ale tobě nebylo dáno konat!" Faustovo prokletí tkví tedy v tom, že může žít (snad věčně?) a poznávat, ale není schopen aktu tvorby. Zdaleka nejlepší ale na filmu je, že tahle interpretace je jen jednou z mnoha, které snímek nabízí. (28.07.2012)

My, Markéty, máme pro faustovskou legendu všeobecnou slabost, ještě rozdmýchanou Bulgakovem (ten pocit výjmečnosti!). Co teprve, když sdílíme doktorovu touhu po absolutním poznání. Co teprve, když milujeme ruskou auteurskou linii. Sokurov opustil dlouhé tiché záběry a nahradil je frenetických střihem a prakticky nepřetržitým proudem dialogů. Film hodný analýzy. Po prvním zhlédnutí bych dominantu hledala v kontrastech: časté přeostřování obrazu a jeho deformace vyvolává v jeden moment pocit subjektivizace, přítomnosti diváka ve zablácených uličkách nebo opojnost laciného vína v putice. V druhý moment nastupuje odcizení - filmové prvky jsou natolik sebeuvědomělé, že až pomrkává přítomnost filmového média. Faust na jednu stranu pohrdá nemorálností felčarů, na druhou stranu mezi ně patří. Zmítá mezi touhou po něžném duchovním citu a mezi tělesností. Špinavost města a čistota přírody. V neposlední řadě přidejme ošklivost a oplzlost Mefista a nevinost a krásu Markétky. Mohla bych pokračovat, ale textem to nelze přenést. Je to zkrátka krásné, je to hutné, vyvolává to znepokojivé otázky. Je to pro mě zatím nejlepší letošní film. (Letní filmová škola 2012) (24.09.2012)