Faust

Největší klad filmu je jeho největší slabinou: kontrapunkt hmoty a ducha, těla a duše. Materialita těla zas a znova geniálně vpadává do jinak typicky sokurovského pomalého uplývání až lyrických klasicistních/ preromantických obrazů. Odporné nafouklé tělo Mefista uprostřed ženské čistoty v úvodu; Markétčina krása postupně končící v záběru vulvy: symbol postupného přerušení rovnováhy mezi duší a tělem a zredukování toho vznešeného v člověku (jeho odrazivost boha) na zvířecí (ne)podstatu. Kdo vnesl do světa rovnováhy duše a těla nerovnováhu a Hřích? Kdo se zřekl trpělivé askeze vědění, kdo vyměnil příslib vědy, stále se posouvající do budoucnosti, za jednu noc s Markétkou? A odpověď je i odpovědí na otázku, proč je tento typicky náboženský výkladový rámec největším záporem filmu: na rozdíl od Goethova veledíla úplně zplošťuje příběh Fausta na manichejský boj duše a hmoty - od těla, hmoty, sexu může vzejít jen Mefisto. Faust už není sebezničujícím hrdinou, jenž ve vědě již všeho dosáhl a jenž se spojí s ďáblem, aby poznal ještě víc, pročež musí poznat i to, co vědě uniká. Nyní je jen netrpělivým a poraženeckým odpadlíkem duchovní práce, který se podvolil touze a na cestě za potěšeními těla skončil ve vyprahlé poušti, která znamená smrt těla i ducha. Sokurovy "Dny zatmění" se také odehrávaly na poušti, ale zde byl směr opačný: oproštění se od špinavé reality vedlo vzhůru... zde se od boha padá dolů. Musí se tedy spadnout i v hodnocení. (28.04.2017)

Skutečně ne film, který si dáte k snídani a do večeře jej strávíte. Měl jsem dojem, jako kdyby se Sokurov snažil do dvou hodin vměstnat co možná největší díl myšlenek z Goetheova veledíla, vyzdvihnout „svá“ témata (smrt, tělesnost, plynutí času) a navrch poskytnout dostatek prostoru hercům. Ticho a prázdnota k rozjímání absentují. Kamkoli se hrdina hne, někdo ho doprovází, něco se kolem něj děje. Ještě více poté, co se mu průvodcem stává ďábel (povoláním příznačně lichvář), cíleně podněcující chaos. I vizuálně čarokrásnou procházku Fausta a Markétky narušují přinejmenším hlasy jiných postav. Zahuštěnost zvuky, obrazy a idejemi vyvolává u diváka i u Fausta stejnou touhu, touhu po klidu. Jeho hledáním je vymezen směr vyprávění stejně jako druh kladených otázek. Existuje-li dobro, vzhledem ke zkaženosti světa k jeho poznání vede jediná cesta – skrze zlo. U něj je třeba začít. U přízemního, odporného a zapáchajícího. U všudypřítomného. Odklon z cesty vědy a víry k nebezpečným pochybám je „zhmotněn“ nahrazením duchovně založeného otce mužem, který páchne smrtí. Těla Fausta a otce i Fausta a ďábla v některých záběrech blízkým tělesným kontaktem skoro splývají – neustálý a ne vždy vítaný fyzický kontakt s druhými, neustále tlačení a otírání se, vytváří působivý kontrast k čistotě vztahu mezi doktorem a Markétkou, kdy jsou doteky něžné a žádoucí. Dominující naturalismus v zobrazování špinavé reality dává vyniknout scénám magicko-realistickým, lynchovky bizarním (vagína, homunkulus), spojujícím svět poznaného a nepoznatelného. Svět mužské racionality a svět tajuplné ženy, mezi nimiž zbloudilé duše převádí bezpohlavní ďábel. Využívání geometrie prostoru, časté sestupy a výstupy, jsou hlavní a nejméně okázalou nápovědou, že dochází k přechodům mezi snovým a reálným. Na výtvarné rovině podobnou roli plní optické deformace obrazu, vyvolávající podezření, že promítač špatně založil film do aparátu (případně, že jde o zrcadlové odrazy). Obrácení pozornosti k samotnému médiu lze chápat jako režisérovu výzvu, abychom přijali deformovaná pravidla jim vytvořeného a ovládaného světa, který slouží přednostně k verbální filozofické disputaci. Což ovšem neznamená, že by v něm chyběly obrazy, jež se jakémukoli slovnímu popisu vzpírají (v krajině polocelků „vyzařující“ detail Markétčiny tváře). Není-li možné ve stručnosti postihnout Goethova Fausta, Faust od Sokurova je podobně neuchopitelný a pro člověka životem zatím dostatečně nevzdělaného stejně nepochopitelný. 80% Zajímavé komentáře: Rosomak, FlyBoy, Radko, ScarPoul, Aquarius (02.07.2012)

Pokiaľ bola Ruská archa odvážny experiment, tak Faust je experiment veľmi bizarný. Hovorené slovo pôsobí až nediegetickým dojmom, akoby sa jednalo o chybu. Obraz pôsobí scudzujúco, akoby sa divák na film nemohol poriadne dívať zaostreným zrakom. Jedná sa o akúsi epizodickú road movie jedným mestom. To uvádza nádherný obrovský celok, ktorý osobne považujem za jeden z najatmosférickejších CGI monumentálnych záberov vôbec a občas si ho budem púšťať len tak pre zlepšenie nálady. Filmom sa tiahne neustále filozofovanie, čiže pre plné pochopenie si treba vziať do ruky aj scenár a pri niektorých frázach sa zastaviť. Oni tie múdra by mohli byť vyslovované aj v absolútne odlišnom filme a znamenali by cca to isté. Od začiatku mi Zeiler pripomínal Ralpha Fiennesa a nechtiac som si to vsugeroval natoľko, že som si to proste až do konca filmu myslel. Holt Voldemort by si s diablom a Faustom tiež mal čo povedať. (08.10.2015)

Bol to bordel. Hlučný bordel. Dve veci, za ktoré nemohol sám film ale ešte viac mu škodili a už aj tak neznesiteľný film ešte podkopávali - veľmi hlasné audio, ktoré bolo podporené neustálym kričaním a hulákaním postáv a meškajúce titulky, išli aj anglické aj české. Keď sa viedol dialóg, nebolo možné určiť, komu patrí ktorá replika. Ja som si to ešte vedela odvodiť podľa toho čo som počula, ale chudáci tí, ktorí vôbec nemčine nerozumejú. No ale k filmu. Opäť nič pre mňa. Áno, stretla som kamarátku, ktorej sa to páčilo, viac tých, ktoré trpeli tak ako ja. Mňa viac ako sledovať film bavilo pozerať sa na odchádzajúcih a spiacich ľudí. Neodišlo ich toľko, koľkí nad tým seriózne uvažovali (hovorím aj za seba). Keď takýto film dostane veľké ocenenia na festivaloch, isté očakávania sú. Po pol hodine, ktorá je otravná a nebaví vás si poviete, že tomu snáď ešte dáte pár minút šancu, potom po hodine si poviete, že už asi aj ostane do konca. Nebudete sa predierať zo stredu kina a rušiť ľudí, môžete sa pokrčiť na sedadle a spraviť to ako moja anonymná suseda, ktorá spala svojmu priateľovi na nohách. Dobrá voľba. Nemám rada filmy, ktoré na mňa pôsobia neúprimne. Repliky, ktoré mi prídu zbytočné a samoúčelné. V tomto filme plynú slová a vety, ktoré nedávajú význam, možno 5% z nich za niečo stojí a naozaj prinúti sa zamyslieť. Je to pekne dobovo spracované, niektoré kostýmy naozaj krásne, ale opäť aj také, ktoré sú dohnané do krajnosti, opäť samoúčelne. Postava diabla, ktorý bozkáva, ale lepšie povedané bolizuje sochy Ježiša alebo svätcov v kostole. Ako to na mňa pôsobí? Nie šokujúco ani symbolicky, len otravne a iritujúco. Lebo mi to príde zbytočné. Takýchto scén je tam veľa...len som si hovorila, aha, ďalšia, zív. A ďalšia, fakt prekvapivé. Opäť sprostosť. Všetky postavy akoby ušli z psychopatického obludária. Nikto sa nespráva obyčajne. Bežní obyvatelia mesta - blázni a kreatúry, je mi jedno, či žijú v pofidérnom stredoveku. Neviete, čo si o nich máte myslieť, o čo im ide alebo čo chcú, či reagujú kladne alebo záporne. Zmätok. Motám sa aj v tomto komente, mám chuť opindať skoro každú jednotlivosť filmu, lebo sa mi tam naozaj páčila asi jedna scéna (a hudba v záverečných titulkoch). Ten pád do vody. Bol krásny. Ale to je dosť málo na dve hodiny. No nič. Teším sa na nejakú podrobnejšiu diskusiu so známym, ktorému sa ten film páčil. Btw - keď sa mi to v istom momente začalo podobať na LOTRa a rozmýšľala som, či to seriózne nebolo účelom parodovať tú scénu so Samom, Frodom a Glochom v pustinách Mordoru. No dovidenia. (IFF Bratislava, 5.11.2011, Eurovea) PS - Mám v hodnoteniach až 1 odpad. Z dôb dávno minulých. Tak nejak neviem filmom dávať odpad, teda zatiaľ ma žiaden až tak extrémne nenasr...ale tento by si to zaslúžil. (06.11.2011)

Naprosto atmosfericky valcujúce spirituálne majstrovské dielo, schopné vybudiť zmysly diváka na najvyššiu možnú úroveň. Faustom sa už predtým inšpiroval hocikto, ale to čo dokázal Sokurov tak to klobúk dole, niečo také sa vidí iba málokedy. Zároveň si uvedomujem, že snímok nemusí sadnúť každému, pretože sa tu popierajú snáď všetky zásady toho, čo robí film atraktívnym pre diváka: dejová linka je ohlodaná až na kosť, veľa naoko nezmyselných dialógov a situácií, slepé odbočky v dejovej linke, ťažko čitateľné postavy... Na druhú stranu treba si uvedomiť, že nejde o klasický film v štýle úvod-zápletka-rozuzlenie, ale že máme pred sebou predovšetkým senzuálny, atmosferický filmový pokrm, v ktorom sa prostredníctvom šikovne volených dialógov zabalených do bizarnej metofory a prostredia plného kontrastov rozoberajú mnohé otázky týkajúce sa života, smrti, túžby po poznaní s cieľom pohrať sa s pocitmi diváka. Diabol tu obchádza okolo hlavnej postavy, ako mačka okolo myšacej diery, našepkáva jej, využíva jej slabiny v podobe túžby po moci, vedomostiach, chtivosti.... Bezpohlavný tvor, z ktorého už len na pohľad ide mráz po chrbte. Všetko podčiarkuje príhodná atmosféra s nádhernými kulisami, ktoré presne demonštrujú stav mysle v obraze (všetko zlé a škaredé je tmavé a zatuchlé, Markétka a všetko dobré je jasné a žiariace). Nakoniec je tu výborná hudba, možno až ambientného typu. Ťažko opísať pocity, ktoré vo mne film vyvolal, ale pozor, ako som sa už zmienil, snímok nebude baviť každého, je to netradičná, svojrázna vec. (01.10.2015)