Le Havre

Snímek natočený ve stylu 30. let a s atmosférou staré Francie ala filmy Jacquese Tatiho přináší tuctový laskavý příběh o migraci, který právě díky osobité Kaurismäkiho formě získává uhrančivý rámec. Nedramatické scény okouzlují vnitřní tragikomičností a styl dávno vyšlý z módy (strnulé kompozice, znakovité herectví) získává v rukou režiséra poutavost. Příběh sice předkládá řadu dramatických motivů (nemoc ženy, chudoba rodiny, imigranti, hon policie na chlapce), ale právě díky zvolenému "old school" zpracování jsou všechny utlumeny a místo prvoplánové afektovanosti řady festivalovek zde v popředí stojí tragikomično rozehraných situací. Film vlastně předkládá témata jak ze současných festivalových filmů, ale zpracovává i řeší je stylem jak z melodramat 30. let, čímž jakoby poukazoval na okouzlující prostotu a bezelstnou naivitu starých časů oproti složitosti a odidealizovanosti dneška. (07.07.2011)

Mix Kaurismäkiho typických prostředků - minimalistického herectví, vyšperkovaného dialogu, absurdity a melancholie. Hledání ideálů, řešení neřešitelného a k tomu (nad)romantický vztah s hudbou černobilých snímků třicátých let. Postavičky jako z panoptika, nechybí Kati Outinen, ani hudební číslo. Kaurismäki se vším, co k němu patří, a přitom nový a neokoukaný. Ten chlap mě prostě nikdy nepřestane bavit (a překvapovat). (07.07.2011)

V tomhle snímku mě unavilo Kaurismäkiho hledání perliček na dně a krásy na okraji společnosti, stejně jako nevěrohodný pohádkový děj, kdy si všichni pomáhají a mají se rádi - až na pár výjimek, které jsou ale nutné, aby si všichni ostatní dokázali, jak jsou hodní, laskaví a lidští. To je tak neupřímné! A co hůř: je to nudné. Dlouhé záběry na město, přístav a bizarní koncert mě leda otrávily a podvědomě jsem čekala nějakou ránu osudu, která by tu přeplácanou sladkost v rozbité cukřence z blešího trhu přeměnila v chilli koření nebo aspoň v ocet. Nestalo se a zůstala jen trpká pachuť, jako když se přejíte cukroví. /6. 6. 14./ (06.06.2014)

Le Havre je posmutnělou pohádkou i hřejivým humanistickým podobenstvím. Dojemný, laskavý a vizuálně překrásný příběh s jemným ironickým humorem, nenásilným sociálním poselstvím, promyšlenou symbolikou, precizní francouzštinou, psím protagonistou, uvedeným v titulcích (Laïka) a retro kulisami ze starých snímků země galského kohouta. Marcel, člověk, který instinktivně dělá správné věci bez ohledu na důsledky, mi připomínal mého dědečka, stárnoucí zpěvák Malý Bob a jeho nečekaný comeback zase Václava Neckáře, komisař Monet, stižený sem tam selektivní slepotou :), pak zlaté časy francouzské kinematografie. Po skončení zůstal lehký úsměv na tváři a pokoj na duši. Viděla jsem za svůj život stovky filmů, a tento považuji za jeden z nejkrásnějších vůbec. 10/10 „Zázraky se dějí.“ (více zde) (04.06.2012)

Mňam. Pomoc bez nároku na odmenu. Len tak. Nezištné priateľstvo v prípade, ak pomôcť naozaj treba a vidno, že ktosi sa naozaj topí a je v priesere. Ľudskosť u ľudí, u ktorých by ju málokto čakal. Prebudené svedomie policajta. Naplnená sála rockového koncertu v dnešných časoch. Spájanie sa nemajetných proti systémovým zlyhaniam v prístupe k ľuďom. Na dreň osekané dialógy. Absencia hudby v baroch a krčmách. Priestor pre tichú meditáciu strnulých tvári zahalenú dymom cigarety. Myšlienky rodiace rozprávky. Ostré farby a príznačné nasvietenia. Idealizmus v pohľade na nižšiu spoločenskú triedu zmiešaný s túžbou po lepšom svete. Prostredie obyvateľov papundeklových obydlí. Dlhotrvajúce a fungujúce párové vzťahy. Aj keď to vo filme priamo nezaznie (len sprostredkovane správami z médií, či zobrazením prostredia internačných táborov), šance väčšiny ľudí na dôstojný život sú neustále zmenšované. Hlásne trúby pánov sveta vykrikujú, že šancu byť úspešný má každý, bez ohľadu na pomery, z ktorých vyšiel. Podobných blábolov má Kaurismäki plné zuby a veľmi dobre vie, že môže ponúknuť len nádej spolupatričnosti a zmierlivo krásne konce v opozícii voči rastúcej brutalite sveta, riadeného vykorisťovateľskými mafiami a majiteľmi bánk. Veľmi príjemný zážitok v porovnaní s drvivým zvyškom súčasnej filmovej produkcie venujúcej sa vo svojej artovej časti prevažne bolestínsko onanistickému utrpeniu režisérov, premietnutnutému do rôznych vízií utrpenia a zmaru, či konca, nedôveryhodnému psychologizovaniu (lebo založenému len na povrchnom prečítaní dvoch troch diel momentálne mediálne pretriasaných psychoanalytikov v trendových artových magazínoch), variáciám násilného, či deviantného správania sa (ktoré ale oveľa výstižnejšie reflektujú horory ako také), dokumentácii atraktívne netradičných správaní, životov, príbehov, zdanlivo ponúkajúcich alternatívy, ale v skutočnosti nahrávajúcich udržaniu toho čo je, alebo zámernej redukcii deja, príbehu a prevažne aj akejkoľvek myšlienky. (28.06.2012)