Toto je to miesto
Tady to musí být
This Must Be the Place
This Must Be the Place
This Must Be the Place
This Must Be the Place
This Must Be the Place
This Must Be the Place
This Must Be the Place
This Must Be the Place
Réžia:
Paolo SorrentinoKamera:
Luca BigazziHudba:
Will OldhamHrajú:
Sean Penn, Frances McDormand, Judd Hirsch, Eve Hewson, Shea Whigham, Heinz Lieven, Harry Dean Stanton, Kerry Condon, Gordon Michaels, Joyce Van Patten (viac)Obsahy(2)
Cheyenne je bývalá rocková hviezda, ktorá žije z autorských honorárov v Dubline. Smrť jeho otca, s ktorým tridsať rokov nekomunikoval ho zavedie do New Yorku. Tam zistí, že jeho otec bol po celý život posadnutý pomstou za utrpenie, ktorému bol vystavený v koncentračnom tábore. Cheyenne sa rozhodne pokračovať tam, kde jeho otec skončil, a vydáva sa na cestu naprieč USA. (RTVS)
(viac)Recenzie (382)
Zlatá Palma - výběr ()
Tenhle film mě naprosto minul, nechal chladnou, zůstal absolutně nepochopen, chvílemi mě svým pomalým tempem přiváděl skoro k šílenství a ve výsledku působil neskutečně samoúčelně a neuvěřitelně. Možná je to moje chyba, že jsem se nedokázala naladit na jeho vlnu, nebo proto, že jsem jednoduše odpůrce prázdných filozofických diskuzí. Každopádně za přenádhernou kameru, vizuální stvárnění a výborného Seana Penna dám alespoň 2* s tím, že tohle opravdu není film pro každého - mně většinu času silně lezl na nervy. ()
Film o holocaustu všedního dne, zapomínacích rituálech, nepřenosnosti dějinné zkušenosti, strachu dospět, amerických fetiších (zbraně, auta, velké objekty) a obyčejných gestech neobyčejného významu. Sorrentino rozšířil svůj tematický záběr, ač si jako svědka stavu soudobé společnosti opět vybral jediného člověka, jedinou zvláštní bytost. Více než dříve tentokrát nestřídá jenom záběry ukolébavkovitě statické s prudce dynamickými, přepíná také mezi mikro a makro hlediskem. Menší je vina toho muže, který přispěl ke spáchání dvou sebevražd, větší toho, který léta soustavně ponižoval bezbranné vězně. S tím, jak Cheyenne pomalu dospívá a přechází od drobných zlomyslností (supermarketová sabotáž) k zodpovědnějším činům, se mění také jeho pohled na skutečnost a nálada filmu. Scény jsou komponované jako krátké skeče, ale díky zasazení do kontextu vyprávění nejenže nepůsobí samoúčelně – některé z nich jsou více mrazivé než komické (vrcholně bizarní moment s obézní fanynkou a projíždějícím chlapíkem, jemuž knír dodává hitlerovské vzezření). Atmosféru Tady to musí být nelze postihnout jedním adjektivem, musíte ji zažít. Měnění perspektivy, vybroušený vizuální styl, vnitřní dynamika a nevnucující se humor – vše se Sorrentinem spolurežíruje Sean Penn. Jeho zombie walk určuje tempo filmu, který je pomalý a současně (díky kameře) neustále v pohybu. Zatímco pohyb vnitřní, v protagonistově mysli, si musíme z postupně doplňovaných informací domýšlet. Občasné ozvuky Cheyennových divokých rockerských let zase nacházejí komplice v náhlých kamerových nájezdech. Stejně jako film, i hrdina se vzpírá uzavření do jasně dané škatulky. Nikam nezapadá, sám pořádně neví, kým je. Jako v každém oidipovském dramatu může poznat sebe jedině skrze otce a otce v tomto případě pozná jedině pochopením holocaustu… a lze snad pochopit holocaust? Jeho nezařaditelný zjev ho vylučuje ze světa povrchního skenování skutečnosti a zároveň mu propůjčuje zvláštní privilegium neškodného neználka, s nímž je kdekdo ochoten zapříst dialog. Sám si však v průběhu cesty začíná uvědomovat, že hledět na svět zpoza masky dítěte je sice pohodlné, ale rovněž krajně nezodpovědné a vyvolávající pocit neúplnosti. Pocit, že „tady něco není v pořádku“. Není a zřejmě ani nikdy nebude, protože hledání ve skutečnosti nikdy nekončí, ale právě díky tomu jde o jeden z nejpodmanivěji podivných snímků posledních let. 90% Zajímavé komentáře: FlyBoy, Šakal, ZuzkaZ, mat.ilda, F.W.Colqhoun ()
Paolo Sorrentino u mě na podruhé a opět velice solidně. Zase je vidět skvělá práce se vším, co k filmu patří. Některé táhlé záběry jsou naprosto ultimátní. Jako kdybych koukal na Kubricka. Stejně tak i hudba do filmu perfektně sedí. Každopádně od Božského, ve kterém jsem se občas nevyznal, tady vznikl trošku jiný problém....a to ten, že Sean Penn, ačkoliv je postava hodně výrazná a hodně dobře zahraná, pořád jsem jeho chování asi půlku filmu nechápal. Co nechápal, já nerozuměl celý jeho rodině, nerozuměl jsem žádným těm dialogům a tím, čím si procházel. Šlo to uplně mimo mě, ale postupem času jsem se do toho nakonec přeci jenom dostal. Bylo to těžký, ale dalo se to zvládnout, protože jakmile se objeví v USA, rozjede se vcelku slušná road movie, který chvílemi baví, chvílemi udivuje, ale hlavně vypráví další zajímavý životní evropský příběh, s dodatečným stigmatem druhý světový války. ()
"Something´s wrong here." A Sorentino to "něco" nesmírně elegantně a vtipně vystihl... ()
Paolo Sorrentino to má v malíku. S obrazem, kompozicí a náladami kouzlí, k tomu se Sean Penn ždíme na maximum (kéž by And the Oscar goes to...) a film je rozhodně potěšení sledovat. Kamera je v neustálém pohybu, záběrování rozmanité a navíc s perfektním hudebním výběrem. Trochu vázne v rovině scénáře, kdy různé vrstvy občas moc nesedí na sobě a přesah taktéž. Ale dialogy a většina audiovizuálních momentů nemá pocitově chybu. Cool trip. 75%. ()
lebo Sean... lebo uchvatna hudba... lebo najlepsi road movie od... co ja viem odkedy? :D proste to bolo mrte dobre a o par mesiacov pozriem znova. aha, a este kvoli skvelej Frances ako hasicke v rokoch! abso-fuckin-lutely genius! ()
Paolo Sorrentino natočil svůj další ,,božský" film, ryzí postmoderní spletenec ,,příběhu Roberta Smitha", tedy sluší se říci fiktivního Roberta Smitha, i když jeho okopírovaná image a frekvence výskytu příjmení Smith ve filmu (byť je obdobou českého Nováka) odkazuje ke kultovnímu frontmanovi The Cure až podezřele přímočaře. Nedá se ale říci, že jde o mystifikaci, jen o příznačně postmoderní synkretismus vlivů. Melancholický film o dospívání přestárlého rockera, zprvu tak trochu jako Odnikud někam Sofie Coppoly, fikční světy Sorrentinova filmu jsou vystavěny natolik originálně, že drama o vnitřní vyprázdněnosti života rockové hvězdy/celebrity je záhy vystřídáno road movie o cestě za smířením se s vlastním otcem, což se posléze změní v nefalšovaný lov na válečného zločince. Některé scény a obrazy pak dokonce mají až surrealistický nádech. S hudební tématickou provázaností je pak logická přítomnost klipové estetiky a jeden hudební videoklip (David Byrne) je pak ve filmu přímo obsažen. Zmatení žánrů je však vystavěno na starém dobrém postmoderním principu hry, hry s divákem. Sorrentino na nás snad z každé scény pomrkává a usmívá se (byť možná trochu posmutněle). Rafinovaná je skrytá dualita způsobu a kvality života dvojice otec - syn, neboť něco je opravdu špatně, když někdejší oběť holocaustu žila vnitřně ,,kvalitnější" život (byť by byla jeho motorem pouhá pomsta) než rocková hvězda... Hlavním kladem a důvodem, proč film vidět, je jednoznačně Sean Penn, jehož herecká kreace je skutečně fascinující. Cheyenne alias Robert Smith je opravdu neobyčejně bizarní rolí a dobře zapadá do kontextu rolí, které Penn preferuje... Brilantní kamera a nádherná hudební stránka, Tady to musí být je oslavou zašlé slávy ikon rockové hudby a zároveň vysoce uměleckou výpovědí o vyprázdněnosti našich životů. Velmi osobité a originální spojení... ()
Divné a dobré. Sorrentino je mistr přepínání nálad a dynamiky, v tomhle mi dost připomíná Tarantina. To, že jsem to tak úplně racionálně nepochopil mi nevadí, řídím se hlavně pocity. Sean Penn brilantní, Luca Bigazzi zas neuvěřitelně maluje a můj oblíbenec pod radarem Shea Whigham je novej Joe Pesci, to co tady předvádí na několikaminutovém prostoru je parádní, doufám, že brzy dostane nějakou pořádnou velkou roli. Never for money, always for love. ()
,,AŤ UŽ SE STANE COKOLIV, VZPOMÍNKY BUDOU VŽDY SOUČÁSTÍ ŽIVOTA“..... /// Divnej, divnej, divnej ... film. Zasraná (bejvalá) rocková hvězda a její zamejšlení nad sebou, svým tátou... žádný vzpomínky na narvaný sály, nohy ,,do praku“ či tuny koksu, plno prázdnejch myšlenek či (chcete – li) filosofie myšlenkový intimity. Pomalej film s fantastickým Seanem Pennem, u nějž jeden fakt neví, jestli je v depresi nebo se nudí. Pičovina, na který je něco tak podivně zajímavýho (třeba kamera...), že se to nedá jen tak vyhnat z palice. Možná uhrančivá podobizna rockový verze Střihorukýho Edwarda, možná ta ležérnost se kterou poodhaluje to, co ukrejvá pod rtěnkou a make-upem. Rozhodně mi v hlavě neuvízla žádná myšlenka a ani muzika mě nerajcuje. Tak co to jen může kurva bejt??? Třeba na to přijdu příště. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Ujíždím na Talking Heads. 2.) Chcu poznat chlapa, kterýho napadlo přidělat ke kufrům kolečka. 3.) Thx za titule ,,Pyverrn“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR * AKCE ne NAPĚTÍ ne ()
50% Tohle sem vůbec nepochopil. Pochybuju, že je to vůbec možný aniž bych strávil pět let na fildě. ()
Naháňanie nacistov rockovými exhviezdami nikdy nebolo tak strhujúco nudné. 8/10 ()
Film naprosto odtržený od našeho světa, který nevzrušivě přednese svá moudra a může odejít do zapomnění. Navěky. A právem. ()
"Je mnoho cest, jak umřít. Nejhorší z nich je pokračovat v přežívání." ()
Vyžilý, životem unavený ex-muzikant na stopě skoro stoletého nacistického zločince, aneb filmový elegán Sorrentino se pevně opřel o podmanivý audiovizuál a nabídl úsměvnou nití protkané road-movie, které své základy položilo na ironii námětu. Způsob, jakým Cheyenne zastavil své pomalé umírání na nudu zaměnitelnou s depresí, měl svůj smysl, stejně jako vývoj jeho postavy, která rozhodně není tak nebystrá, jak se zpočátku jevila.. Nutno dodat, že Sean Penn ala Robert Smith z The Cure (čti postavička z Burtonova filmu, v jejíž vlasech dekády hnízdí snovačovité ptactvo) vystřihl svůj part za tónů Arvo Pärta s nebývalou citlivostí a noblesou. „I'm not trying to find myself. I'm in New Mexico, not India..“ ()
Rozechvělé, něžné, vtipné, originální, bizarní a taky dost poťouchlé. Subjektivně jsem si však připadala jako na tříhodinovém filmu. A někdy až příliš přesycené radami a poučeními do života - vztahy, rtěnka atd. [Kino] ()
Pre road-trip (sub)žáner je charakteristický trošku iný formát a hlavne iné tempo, než som bol svedkom v tomto filme. Ono vlastne celý snímok je tak trochu "iný" a ak sa zamyslím, ani mi nenapadá, k akému filmu ho aspoň trošku prirovnať. Je však osviežujúce sledovať podobný tip filmov, ktoré vás vytrhnú z kolobehu obyčajnosti, všednosti a tuctovosti hollywoodskeho mainstreamu. Podmanivé pomalé tempo strhlo moju pozornosť a opantalo zmysly, takže ani niesom schopný napísať nejaké komplexné dojmy, či závery. Viem len, že sa mi to páčilo a Penn bol vskutku bezchybný. 80%. ()
Jak Cheyenne neustále opakoval, Něco tu není úplně v pořádku, ale nevím přesně co. To kompletně vystihuje celou atmosféru filmu. Díváte se na to a nevíte, zda to má nějaký smysl, jestli téma holocaustu ve filmu není jen způsob jak se zavděčit, nebo jestli to má být o stárnoucím rockerovi, co hledá sám sebe..Ať tak či tak, já si chvílemi připadala jako Alenka v říši divů, ale možná to bude tím, že jsem ději nevěnovala stoprocentní pozornost. Na druhou stranu jsem se alespoň dozvěděla, jak zřejmě budu vypadat ve stáří já (:D), anebo jak zajistit, že mi rtěnka vydrží celý den. Eve Hewson byla neskutečně dobrá, její image je mi hodně blízká a tak je škoda, že nedostala více prostoru. Každopádně tohle není film pro rockery, jak se může na první pohled zdát, neboť extravagantní vzhled dvou postav měl asi jen přitáhnout více diváků a to mě dost zklamalo. Ani žádné rockové vypalovačky se nekonaly. Stručně a jasně velice podivná záležitost. ()
"There are many ways of dying, the worst of them is to continue living.." Fenomenální Penn v nejbizarnější roli za poslední dobu. Znamenitá, s citem podávaná zvuková složka, se prolíná s ironickým humorem a sem tam i nějakým tím "životním moudrem". This Must Be the Place je zkrátka výborná roadmovie, která by Vám určitě neměla uniknout - 90%. ()
Súvisiace novinky
Best of 2012 dle popředních uživatelů ČSFD.cz
Stejně jako v loňském roce, i letos vám přinášíme přehled nejlepších filmů uplynulého roku dle předních uživatelů ČSFD.cz. Uživatelé i filmy v jejich výběru jsou seřazeny abecedně. Nejoblíbenějším… (viac)
Ak hľadáte film na pohodový večer, ale s hlbšími existenciálnymi skrytými otázkami či miernym psychologickým ponorom do etapy života bývalého rockera, doplneného o výtvarne pôsobivé scény, tak voľba filmu "Tu to musí byť" je to pravé. Hoci je film na pohľad pohodový a pomaly sa rozvýjajúci, pochopenie jednotlivých scén a hlavne hlavná téma či idea diela nie je na prvý raz zreteľná. Mne samej došla pointa až na druhé pozretie a mnohé detaily a narážky som pochopila až pri písaní tejto recenzie neskôr. Rozmýšlajúc o tom, by som mohla konštatovať, že to bol aj čiastočne zámer režiséra nechať diváka v nejasnosti a napätí, ktoré má mať dobrý film navyše s detektívnymi črtami. Film je určený pre trpezlivého diváka, ktorý vie vychutnať postupne sa rozvíjajúci dej smerujúci k nečakanému zvratu, čo je typické pre britskú kinematografiu. Na ceste k tomuto vyústeniu si však môže hedonisticky vychutnať kamerové scény, hru so svetlom, kontrast pokoja a napätia, humoru a pohody. Odmenou mu bude zopár scénok vyvolavajúce mimovoľný úsmev a parodicky podané zážitky, ktoré zneisťujú diváka vo svojej nejednoznačnosti a smerovaniu. Zaradenie filmu do žánru nie je jednoznačné. Najzreteľnejšie prevyšuje označenie road movie s viac komediálnymi prvkami, než je pre road movie bežné. Mnohé z nich sú typicky britského suchého humoru (alebo možno povedať mix britsko-írskeho a talianskeho, keď berieme do úvahy tvorcov), takže si ich humornosť uvedomíme až po chvíli či retrospektívne. Téma putovania a hľadania či už konkrétne alebo metafyzicky je tu plne rozvinutá. Film lineárne podáva len ten úsek deja, čo sa práve deje a nesnaží sa vysvetľovať súvis okolností podrobne. Tu vidno prepojenie na taliansku absurdnú drámu (Pirandello), aj keď celý dej je situovaný do anglicko-amerického prostredia so svojimi typickými črtami vrátane hercov, čo stvárňujú postavy. Dráma sa však ambivalentne a rozpačito nesie ako v temnom duchu, keď divák celý čas s neistotou a s obavou očakáva, čo bude na konci, tak aj v komediálnom duchu, keď očakáva, čo sa ešte absurdné môže stať. Dúfa v zdravý rozum hlavného hrdinu Cheyenna, zároveň sú mu predkladané scény presného opaku ako zdemolovanie auta či kúpa pištole. Niekedy nevie, či sa má v napätí obávať o hlavnú postavu alebo o ľudí, ktorých hrdina sleduje, či sa smiať z parodizujúceho výjavu, ako napríklad scénka vo výťahu či na chate v Utahu. Film nemá rázny dominantný koniec, ale necháva diváka rozmýšľať. O náznaku by sa dalo hovoriť, takže celkom na pochybách neostávame, a tak aj tradičný divák ostáva spokojný. Skôr by sa dalo povedať, že v niektorých bodoch obratu by sa zniesol aj inovatívnejší prístup. Zopár výraznejších prekročení morálnych verzií riešenia situácie či tradičného vývoja by sa zišlo. Myšlienka rešpektovania inakosti a a rôznorodosti, či nesúdenia na prvý pohľad, je stále aj po odznení filmu prítomná. Za pozitívum môžem uviesť, že tieto myšlienky mi dominovali v hlave aj po dlhšom čase, aj keď neboli doslovne podané. Takisto niektoré postavy a vzťahy nie sú zreteľne jasné a okolnosti súčasné či minulé nie sú explicitne vysvetlené, čo v konečnom dôsledku nevadí.. V divákovi tak ostáva hlavne dojem a emócie, ktoré sú pre tento film dominantné. Lahodné scény ako ako oku, tak aj intelektu. Film Tu to musí byť, 2011 je štvrtým filmom režiséra Paola Sorrentina, ktorý bol uvedený na súťaži Medzinárodného filmového festivalu v Cannes. Sorrentino je označovaný za jedného z najprogresívnejších a najoriginálnejsích talianskych režisérov. Je to jeho prvý anglicky natočený film. K filmu napísal aj scénar, tentoraz spolu s Umberto Contarellom a bravúrne sa v ňom pohráva s divákovou fantázoiu a očakávaním. Film získal Cena Ekumenickej poroty na MFF Cannes 2011. Vo filme chvíľu trvá, kým sa dostane k svojej hlavnej téme. Nerozbieha sa síce až tak pomaly ako Tarkovského Stalker, ale pre divákov, ktorí nepoznajú kultúru či dejiny, to môže pôsobiť bezozmyslu, alebo ako naskladané epizódy zo života vyhorenej rokovej hviezdy. Takéto nesúvisiace scény sa nachádzajú aj v druhej časti filmu a ich spojitosť s hlavnou postavou, je viac náhodná a často slúži len k dokresleniu charakteru postavy či atmosféry miesta ( napríklad stretnutie s Indiánom, alebo ubytovanie sa v moteli, večera s biznismenom, ping-pong v rýchlom občerstvení,... ). Prvých tridsať-štyridsať minút snímka uvádza diváka do deja, ukazuje vzťahy hlavnej postavy k vedľajším a snobistické prostredie obklopujúce hlavnú postavu. Dej je lineárny obsahujúci len jednu či dve retrospektívne scénky. Nič však hlboko do minulosti, čo by ukázalo hlavný dôvod súčasného stavu. Naproti tomu, že je nám po chvíli jasný dojem a atmosféra prostredia, no nie sú nám plne objasnené vzťahy a príčiny. Dokonca sa zdá, akoby Sorrentino zámerne ponechával niekoľko krát diváka v omyle, aj čo sa týka vzťahu postáv a to nie len sociálno - emotívneho ale aj vymedzenie postavy ako takej. Napríklad asi štvrtinu filmu má divák dojem, že Mary, výzorom podobná Cheyennovi, je jeho dcéra, až kým v rozhovore s jej potenciálnym frajerom nezaznie otázka : Ty nemáš deti však ?. Podobne je to aj v prípade Meryinej matky a jej fiktívno-reálneho strateného syna, kde ale už divák nedostáva ani implicitné vysvetlenie. Dá sa povedať, že v celom filme sú len bežné postavy (mimo hlavného hrdinu, samozrejme), avšak nie je tu jedna normálna postava. Zmes postáv, ktoré sú rovnako bizardné ako hlavný hrdina, len to nie je na prvý pohľad vidno. Všetci majú niečo špecifické a sú tu zobrazené hlavne ich čudácke črty. Všetci sme vlastne normálni a toto sú naše normálne úchylky. Či už je to prehnane ukecaný priateľ, komplikovaná kamarátka a fanúšička Mery, sebavedomá a chápavá manželka Jane, lovec nacistických zločincov, osamelá matka, či namyslený biznismen, atď. Hlavná postava Cheyenne (Sean Penn) je bývalá rocková hviezda s vizážou Goth v plnej paráde. Maľuje si nechty na čierno, chodí v čiernom, nosí čierne okuliare, a nielen to. Rúžuje si ústa, robí make-up a má neprehliadnuteľný obrovský rozcuchaný čierny účes. Maskovanie je dokonalé, a ak budete pozerať tento film bez predošlého "predpoznania postáv a deja" ( podobne ako ja , čo je však po prečítaní tejto recenzie nemožné), môžete si vychutnať záverečný obrat na konci. Ja som si totiž celý čas hovorila : koho mi pripomína ?. Tento extravagantný a bohatý rocker, má svoje mánie ako napríklad, že nevlastní mobil , má strach z lietania, už nikdy nechce spievať a podobne. Žije v bohatom sídle so svojou manželkou Jane (Frances McDormand ), samostatnou, nekomlikovanou a bez komplexov, milujúcou svoju prácu hasičky. Vyše tridsať rokov je starostlivou manželkou : "Možno si pletieš depresiu s nudou" , hovorí mužovi . Ukážka partnerského dokonalého rešpektujúceho vzťahu. Sean Penn hraje presvedčivo a prirodzene. Zoslabnutým a stíšeným hlasom rozpráva, pomaly sa hýbe, nezaujíma sa o okolie, zato sa smiešne do seba smeje a občas aj pôsobí smiešne a nemohúco ako vyprázdnený človek neschopný akcie a vlastne ani kriku, lebo keď má v nervovom rozčúlení kričať, je to zvláštny škrekavý piskot. Občas hovorí tak ticho, že tichšie by už nebolo počuteľné. Večne opakuje vetu : "Niečo tu nie je v poriadku: len neviem, čo." Kráčajúci s taškou na kolieskach ulicami Dublina alebo uličkami supermarketu, či s kolieskovým kufrom cez New York, pomaly zhrbený ako starec, zničený človek unavený životom. Pôsobí ako dieťa , či zdetinštelý muž bez zodpovednosti o svoje správanie. Téma mentálnej zrelosti alebo opustenia detinskosti sa vo filme viackrát ukazuje ako nosná téma, ale niečo iné je tu pointou. Samotné dozretie hlavnej postavy sa prejavuje prijatím a akceptovaním svojho otca a uznaním jeho celoživotného hľadania. Je to akési sa vyrovnanie so svojim superegom a zhodenie masky ako prostriedku k boju voči nemu. Niet odporu , niet masky iba konštatovanie " Nemôžem vysvetliť, prečo som tridsať rokov nehovoril s otcom." Po úvode do prostredia je vizuálno-tématický predel, keď sa Cheyenne vyberie navštíviť svojho umierajúceho otca v Spojených štátoch. Kvôli svojej paranoji z lietania, cestuje loďou a nezastihne ho živého. Opätovné stretnutie so svojim židovským prostredím a zvykmi plus odhalenie otcovej posadnutosti nájsť nacistického zločinca, ktorý bol jeho bachar v Osvietčime, ho inšpiruje dokončiť toto otcovo dielo, ani nie tak z túžby po pomste, ale skôr prijatie vlastných koreňov a transcendentné zmierenie sa s otcom. Možno aj niečo iné a divák je na upozorňovaný vytrvalosťou a nástojčivosťou hlavnej postavy, ktorá sa začína chovať nepredvídateľne a neohrozene. Tu sa začína americké putovanie a stretnutia. Hľadanie podľa zápiskov z denníka a kresieb z detektívnych poznámok otca. Pátranie sa úspešne blíži k svojmu koncu a vy sa začínate obávať, čo sa stane na konci. Napätie vyvoláva aj mrazivo naznačené tušenie tragickosti s diskrétnym pohybom extravagantného hlavného hrdinu, ktorému obrazne povedané nevidíte do hlavy, niekedy pre vlasy ani do tváre a napäto očakávate, čo plánuje vykonať. Snímka má silný existenciálny náboj so skrytou otázkou, či to malo zmysel. Držať sa svojho. Svoj názor. Svoju jedinečnosť, svoje úspechy, svoje všetko. Čo vlastne tvorí osobnosť jedinca ? Vlastná vôľa alebo vymedzovanie sa voči druhým ? Pôsobenie prostredia, alebo sila minulosti ? Herecký výkon hlavnej postavy (Sean Penn ) je spolu s kamerou a scénarom najsilnejšou stránkou filmu, ak nie vôbec najlepšou. Sean Pen dáva svojim nezvyčajným výkonom dušu celému filmu a hodnotne zosobňuje myšlienky režiséra Sorrentina. Prejavuje strnulosť aj razantnosť súčasne, odvahu aj obavy naraz. Slabosť aj vytrvalosť. Je v svojej postave dokonale skrytý a úplne stotožnený. Zmenený chrapľavý hlas a spomalené pohyby, neisté kroky a ohnutá postava sú netypické pre hviezdu skôr dobrodružno-akčného formátu. Jediné, čo by som mohla povedať, že herca spája s jeho predošlými rolami, je vytrvalosť a nepredvídateľnosť. Uvedený zdanlivý rozpor pôsobí vo filme vnútorný nepokoj, zmätok a obavy z očakávania, či sa má obávať o hlavnú postavu alebo o jej činy voči druhým. Kamera je pomalá, dlhé sekvencie a statické zábery krajiny, oblohy, diaľnice, čerpacej stanice. Hra s farbami a čistým priestorom. Americká planina versus rušná ulica. Americké bilboardy a pick-up autá. Pohľad zhora, pohľad spod kolies auta. Pocta minimalizmu. Výtvarne možno vyčítať trochu prehnanie žltej farby . V niektorých záberoch je silný žltý filter zasahujúci do oblohy, takže pôsobí až nazelenalo. Menej by bolo v tomto prípade viac. Hudba nepredstavuje výrazný hudobný počin v tomto diele. Aspoň nenarúša jednotu deja a atmosféru filmu. Soundrack sám o sebe nestojí za to. Je tu však jedna vizuálno- zvuková výnimka, ktorá je jedinečná. Prekvapivo ako skok do inej dimenzie či úryvok z iného filmu pôsobí. Dokonca máme v určitej chvíli dojem, že sme prepli na iný film. Táto briliantná scénka so spevákom Davidom Byrne robí kvalitný predel írsko-amerického putovania a vrcholí v odhalení vnútorného stavu hlavného hrdinu. Kontrast bielej a čiernej. Kontrast dynamickosti a statickosti. Kontrast zastaraného a perspektívneho.... Kontrasty sa nachádzajú aj v iných . Kontrastne vizuálne polohy sa menia sa podľa deja. Dej filmu sa odohráva v súlade so zobrazeným prostredím. Teplo ako bezpečie, chladno ako blížiaca sa dráma. Pojmy nie na jedno rozlúsknutie : Zrelosť versus detinskosť. Násilie, či beznásilný postoj ? Máme sa dobre alebo zle ? Závidíme predošlým generáciám ich cieľavedomosť, či ich ľutujeme? Má zmysel prežiť, či prežívať ? Snáď film privedie diváka, aby by mohol zhodnotiť svoj život v jednom konštatovaní, podobne stručne ako hlavná postava na odpoveď psychologičke : " My life is just....fine. " () (menej) (viac)