Deň pred krízou

Pr [T_A < 1, T_B < 1] = φ _2 (φ^{-1} (F_A (1)), φ^{-1} (F_B (1)), γ) Gaussian Copula = vzorec, který zničil Wall Street. Margin Call = pokus postavit na té změti písmen, závorek a čísel celý film. To první je utopistická idea, to druhé taky. Filmy, které se snaží realisticky vykreslovat byznys a ekonomické principy nemůžou stoprocentně fungovat ani s hvězdným obsazením, protože se vždy budou potácet na hranici dvou extrémů: buď vše přehnaně zjednodušovat a polovinu filmu vysvětlovat, o čem se postavy baví, nebo se smířit s tím, že divák nebude mít ponětí, o co v tom filmu vlastně jde. Ostatně zcela upřímně: Kdo z vás rozumí té rovnici, kterou jsem se sem (snad i správně) pokusila napsat? (16.01.2012)

Mejdan skončil, kapela dohrála, podtrhuje se a sčítá - a že jste do tohohle podniku chodili posledních pár let na sekeru? Tož v každým podniku se jednou platí a teď to budete mít i s úrokama na rozdíl od největších pařičů, co svoje mejdlo akorát přesunuli na Kajmanské ostrovy... Cílenost bravurního filmového kousku s vysoustruhovanými hereckými výkony na druhou signální narušil jen Spaceyho pejsek a středněvěký splín, dopad na diváka nenarušuje nic. (04.10.2013)

Kvalitná konverzačka s výborným hercami. J.C.Chandor nezaťažuje diváka nudnými (Company Men), ani naivnými (Wall Street 2) scénami zo života maklérov a špičkových manažerov, iba ukazuje ich prácu takú, aká je, a dotýka sa pritom podstaty krízy oveľa výraznejšie. Margin Call by si zaslúžil podtitul druhého Wall Street: “Money Never Sleeps.” Určite viac, ako Stoneova atrapa jedničky. (26.06.2012)

Precizní kousek, který názorně ukazuje proč to nemůže fungovat.... protože lidi. Skvělí herci, téměř všichni si svou roli vychutnávají na úplné maximum. Ve tváři a v gestech bublají emoce a při tom je všechno velmi tiché. Jsou to jen peníze. Jsou vymyšlené. Jen kusy papíru s obrázkem. Nemusíme se kvůli tomu zabíjet, jen stačí si sehnat něco k jídlu. (19.01.2012)

Perfektný casting zakrýva aj drobné nedostatky a charizma ústredných postáv bola kľúčom k môjmu zaujatiu. Všetky scény, v ktorých je Jeremy Irons ako archetyp "nedoknuteľného poloboha", sú úplne vychytávkové (trpké a frustrujúce zároveň) a preslov v jedálni pred Kevinom Spaceym definuje filozofiu súčasnosti vychádzajúc z Paretovho pravidla, ktoré tvrdí, že 20% ľudí vlastní 80% svetového bohatstva a tak to bude vždy (možno bude pomer ešte extrémnejší)...Ideálna kombinácia s dokumentom The Inside Job. (09.01.2012)