Kokuhaku

Vyšinuté psychologické drama, které se nebojí jít až za hranici extrému. Netradiční vizuál sice sází na efektnost a každý záběr se snaží vypadat nevšedně, což vede k jakési vjemové přetíženosti, ale na druhou stranu forma přehnaně nepůsobí - spíše vytváří naléhavou, chladnou a emotivně vypjatou atmosféru, k níž se děj po výborně gradující a nenápadné původní dvacetimutovce s potěšením přidá. Samotná fabule je poměrně přímočará a jasná, ovšem narativní struktura si s ní pohrává velmi podmanivým způsobem - formou zpovědí a neustále se měnícího hlediska jednotlivých protagonistů. Motivy se odhalují postupně a tím i psychologické podloží na první pohled vyšinutých a stěží pochopitelných událostí. Je třeba jen rezignovat na realistickou motivaci - dominantou snímku je skutečně radost z objevování nových skutečností a přehodnocování předchozího. Tudíž, když se někdy v polovině snímku začne rozehrávat slušné a mrazivé psychologické drama konečně pronikající do hloubky, záhy je tato možnost zahubena skutečnou smrští nových odhalení, které nemají ani čas se rozvinout, a ve zběsilém tempu nových fakt a přehodnocení se míří ke zničujícímu finále. Ano, film tak vrchovatě splňuje všechny náležitosti narativní hry a jejích rozkoší a přitom koná přímé útoky na divácké emoce, ale výchozí úvaha a konflikt ohledně "zaslouženosti" lidského života se tím značně rozplývá a její zkratkovité pronikání nakonec nepůsobí dosti přesvědčivě a dostatečně. Přesto tím intenzivní a dá se říci, že i neopakovatelný zážitek ze sledování Kokuhaku, příliš netrpí, jen preferuje jiný způsob provázání s divákem. (15.07.2012)

Po dvaceti minutách budete mít tu čest s perfektním krátkometrážním filmem a po sto šesti s celovečerním klenotem. Promyšlené drama z japonského školního dvora, vrhá stín na okoukané filmy americké střední. Cestou za pomstou se nemusí nutně vydávat muž mstící svou milovanou, či mafián proti svému gangu. Tentokrát je pomsta konána v ženském stylu...důmyslném, bez násilí a slitování. Příběh má promyšlenou kostru na kterou je navěšena řada flashbacků a několik úhlů pohledu. Vizuál filmu přivádí rozkoš pomocí zpomalených záběrů, chladných exteriérů, nevlídného počasí, optických klamů, řady ostrých detailů a hudby, která doprovází dlouhé scény plné emocí. Režisér Kiraware Matsuko pokračuje ve své autorské tvorbě, pravda, místy trochu ulítlé, ale tentokrát to drží stejně pevně pohromadě jako v případě Matsuko no isshô. (03.10.2011)

"Slabí budou vždy ubližovat ještě slabším." Kterak se učitelka rozhodne dát svým žákům poslední lekci. Zvláštní styl vyprávění, kdy se po prvních dvaceti minutách zdá, že film řekl vše podstatné a důležité, dosáhl vyvrcholení, závěru a příběh skončil, ale ono to pokračuje pořád dál. A rozplétá se a rozplétá. Za skvělého hudebního doprovodu (mimo jiné mých oblíbených Boris). 3.5* (29.10.2016)

Atmosférické ako sviňa. Nakašima veľmi umne skĺbil akúsi poetiku pomsty a aplikoval ju na pokašľane vykonštruovaný svet plný dažďa, deckej zmätenosti a premyslenej pomsty. Funkčné po všetkých stránkach. Z odstupom stále rezonujúce. Pritom sa to nesnaží šokovať ako kórejská thrillerová tvorba, ale rozhodne si to nesie atribúty filmu s ktorým sa našinec nestretáva až tak často. Chladné, zároveň funkčné zmotivované a kameramansky a hudobne vyšperkované. Takako Macu démonická a všetci ostatných až na drobné výnimky rovnako. (24.04.2017)

JE OPRAVDU ŽIVOT KAŽDÉHO TAK VZÁCNÝ?..... /// Máte rádi monology a štve vás zákon na ochranu mladistvích? Fascinují vás dětské zrůdy (byť geniální) a nenápadní (ještě geniálnější) vykonavatelé pomsty? Pak vám tenhle ve zpovědích vyprávěný příběh o tom, jak Dr. M. Sakuramiyami změnil několika studentům život (no... ona to byla spíš jeho krev..) zřejmě neudělá ZE ŽIVOTA PEKLO, ale radost. Netradičně pojaté vyprávění o vývoji událostí v jedné třídě nedojímá a jen lehce jitří emoce. Suše vypráví o upřímně krutých i morbidních dětech, které jsou nakonec jen ubohé a hloupé. A když uslyšíte - MLASK – ten zvuk, když zmizí něco co milujete, zjistíte, že vyrovnat se dá nejen s AIDS, ale i se ztrátou dcery. Jen je třeba najít způsob, jak toho dosáhnout. A pak ten zvuk může znít trochu jako – BUM - .... výborně paní učitelko! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Nechystám se číst knížku od Kanae Minato. 2.) Zajímá mě, jaké jsou děti japonských školách. 3.) Chci vidět zabít malou holčičku. 4.) Zítra se ve škole bude číst slohová práce na téma ,,Život“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ** (08.04.2011)