Utorok po Vianociach

Nejsem nijak zaujatá proti evropským filmům (tím spíše rumunským), které mají často za cíl maximální přirozenost a vypovídají o lidech, jako jsem já nebo jste vy. Jenže v případě Úterý po Vánocích bych si troufala až tvrdit, že režisér sklouzl ke škatulce dokument. Jeho cílem bylo psychologické drama, z plátna na mě ale koukají hlavní hrdinové, kteří prožívají svůj příběh natolik skutečně a normálně, až ho beru za dokumentární sondu do života nevěrného manžela. A tady je můj zásadní problém, proč naopak nechválím tu syrovost a opravdovost: když se dívám na dokument, chci nosné, neotřelé a originální téma. Ne rozvod zapříčiněný podváděním s milenkou. Na to se stačí podívat na pár mých známých. (10.12.2010)

Predstavte si, že si chcete napustiť vaňu plnú vody - vyžívať sa vo filme, všetkých jeho aspektoch. Zistíte, že voda z kohútika netečie, len sem tam kvapne - film je ohlodaný na kostru, sterilný a studený, dokonca bezduchý. Videné na otváracej projekcii nového artového kina Lumiere, bývalý Charlie s. (05.09.2011)

Umělecky kvalitní, mrazivě depresivní film, čerpající námět z typického jevu současnosti, totiž nerespektování posvátnosti manželství a šíření mimomanželských vztahů jako normální. Ačkoliv ani zde, podobně jako v dalších umělecky vynikajících rumunských filmech, není explicitně vyjádřena žádná naděje (není zde Bůh), přece jen důslednou dokumentárností každodenních života v nevěře tne do živého, a rozhodně není určen ke kratochvilnému rozptýlení... (21.07.2020)

Mezi blockbusterem a artfilmem na jedné straně a historickým a sci-fi filmem na straně druhé leží malinkaté území snímků ukazujících dnešní každodenní průměrný život nenápadné většiny, která se ztrácí v lesku hrdinů. Při pohledu na vlastní život nemáme stejně podivný pocit jak při pohledu na podobný život ve filmu. Jen plátno totiž najednou vypíchne, jak nudná, stejnotvárná, zaběhlá a obyčejná je naše každodennost. Vlastně si na vše rychle zvykneme a pak již žijeme skoro automaticky - jedeme po zajetých kolejích, pokud kolečka nezadrhnou nebo nevykolejí. Láska, city ... nepleteme si pojmy? Pokaždé je to stejná intenzita a stejný prožitek - po pár dnech zamilovanosti i po 5, 10, 25 letech? Opravdu? Možná víc než city lidi ve skutečnosti drží pohromadě spíše majetek, děti, zvyk, strach ze změny? Jak oživit a vybarvit každý den? Kde vzít tolik radosti a lásky? A jak je rozdělit mezi všechny, aby nikdo netrpěl a nestrádal? Kdo na to zná odpověď, je šťastný člověk. ___ Tento film by se měl povinně promítat všem, kdo očekává od partnerství konkrétně i od života obecně nehynoucí svátek a zábavu. Akorát nikdo dnes nechce o povinnosti ani slyšet. (22.03.2011)

„Snažím se nevědět, že je v tvém životě další žena, ale když ji vidím…“ - „Já vím.“ Jenže vědět je jedna věc, udělat s tím konečně něco zas druhá. Paulovi se zbláznily hormony a řádně si zkomplikoval život. Ono sedět na dvou židlích zároveň může z dlouhodobého hlediska začít nepěkně tlačit, i když se v tom člověk naučí docela pohodově chodit. A pak se mu může stát, že na něj bude čekat krok, po němž už nelze couvnout…Úterý po Vánocích má téma, které tu už bylo tisíckrát. Milostný trojúhelník tvořený mužem, manželkou a milenkou, do toho dcera. Jenže tenhle film přesto člověka hodně baví, protože v jeho jednoduchosti je síla a k tomu, aby diváka zaujal, nepotřebuje žádné serepetičky navíc. Stačí důraz na autenticitu, přirozenost, civilnost, uvěřitelné dialogy a herce, kteří jsou schopní na publikum přenést své emoce, aniž by řekli třeba jediné slůvko. A tady je těch všemožných (převážně) tlumených a skrývaných pocitů více než dost. Střízlivý je i konec, ostatně Vánoce musí být, ať se děje, co se děje…dávám solidní 4*. (19.09.2021)