Úterý po Vánocích
Marti, dupa craciun
Tuesday, After Christmas
Réžia:
Radu MunteanKamera:
Tudor LucaciuHrajú:
Mimi Branescu, Maria Popistasu, Mirela Oprisor, Dragoș Bucur, Victor Rebengiuc, Ioana Blaj, Silvia Nastase, Adrian VãncicãObsahy(1)
Paul je úspěšný čtyřicátník. Má milující ženu, malou dcerku a taky milenku. Ta ho sice netlačí do žádných zásadních rozhodnutí, ale Paul si začíná jasně uvědomovat, že se musí rozhodnout, které z žen dá ve svém životě přednost. Rozhodnutí padne o vánočních svátcích. Civilní drama režiséra Munteana (Papír bude modrý, Boogie) vypráví univerzální příběh muže, který se v pasti své vášně rozhodne zachovat přímo, i když následky nemůže dohlédnout ani on, ani jeho blízcí. Film je natočen se silným smyslem pro detail, dramatickou stavbu příběhu a jeho hlavní devízou jsou mimořádné herecké výkony tří hlavních představitelů. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (42)
„Snažím se nevědět, že je v tvém životě další žena, ale když ji vidím…“ - „Já vím.“ Jenže vědět je jedna věc, udělat s tím konečně něco zas druhá. Paulovi se zbláznily hormony a řádně si zkomplikoval život. Ono sedět na dvou židlích zároveň může z dlouhodobého hlediska začít nepěkně tlačit, i když se v tom člověk naučí docela pohodově chodit. A pak se mu může stát, že na něj bude čekat krok, po němž už nelze couvnout…Úterý po Vánocích má téma, které tu už bylo tisíckrát. Milostný trojúhelník tvořený mužem, manželkou a milenkou, do toho dcera. Jenže tenhle film přesto člověka hodně baví, protože v jeho jednoduchosti je síla a k tomu, aby diváka zaujal, nepotřebuje žádné serepetičky navíc. Stačí důraz na autenticitu, přirozenost, civilnost, uvěřitelné dialogy a herce, kteří jsou schopní na publikum přenést své emoce, aniž by řekli třeba jediné slůvko. A tady je těch všemožných (převážně) tlumených a skrývaných pocitů více než dost. Střízlivý je i konec, ostatně Vánoce musí být, ať se děje, co se děje…dávám solidní 4*. ()
Kam oko dohlédne... Integrita "přes plot." Zaměřeno na detaily běžného života. Odpusť, miluji. Historie se opakuje. Klíčovou dírkou, bez obalu, vypustili stavidlo přírodní síly, reality živých vztahů. "Předčasný dárek k Vánocům" vyslovený ústy přímočarými. Karty na stůl jen mezi námi. Již nemohu dál žít ve své lži, sedět se svými city na dvou židlích. Ne tak nadarmo odhazuji břemeno i svou příslovečnou poslední košili. V její ložnici nechci být jen pouhým hostem. Pozvolné plynutí narativní a herecké dikce, malá dramata rutinních svazků v zrcadle společenského privátu. Věrni opravdovosti, na kterou si lze "sáhnout." Život lidí od vedle. Šťastný to domov v kukátku chtěného, vnímaného soukromí. Identita intimity se třepotá, plačky hroutí, vybrušuje existenci emocionální gravitací. Tichý rachot sirén introverze. Hra na rodinnou idylku odvanutou do vláken pozérství. Drobečky ze životů odpozorovány v kulisách přítomného skupenství. Co bude/nebude odpuštěno? Vrtkavost situací. Přítomni únavě a vyprahlosti opakujících se pořádků. Vnější falzum prodlévá dostatkem vnitřní autonomie. Mimikry rozchodu nitra za zády s omezenou životností rodiny. Hořkost a napětí u stolu štědrovečerního. Štěstí u stromku marně hledané. Pravda vyvolaná do "světa" až po svátcích. Jehličí opadané, manželství obnošené. Průvan stereotypních povinností? Světlo v jejích očích? Zamilovanost až po uši? Pravda dokonaná včas nebo pozdě? Den D zpřetrhá život rodiny jedné, aby rodina druhá mohla oslavit svátky další, rok co rok...,ale kdo ví, co bude za rok? ()
Když jsem ten film před lety viděl, plácal jsem tady něco o formálně jednoduchém "realismu", kdy stačí postavit někam kameru a nechat herce v několikaminutových záběrech dělat svoje. Dnes vidím, že to zdaleka není tak jednoduché a že ta neobvyklá pozornost k detailům neslouží jen k vytváření zdánlivého "okna do skutečného světa". Například hned ta úvodní postelová scéna. Milenci vypadají jako že se baví o úplně každodenních banalitách, ale oni v tom počátečním dialogu velmi nenápadně představí sami sebe i povahu svého vztahu. Dál je potřeba ocenit, jak se tu účinně pracuje s přeostřováním mezi postavami v různých plánech, v nichž vyniknou jejich téměř neznatelné reakce (hlavně Paula) na vzniklou situaci (zatímco dialog a akce běží dál v rozostřeném plánu). Nejsilnější jsou tady dvě scény: ta v ordinaci a pak ta úplně závěrečná s koledníkama. Je to z toho důvodu, že v obou případech postavy zadržují určité emoce, hrají sjednané společenské hry a přetvařují se, zatímco my diváci dobře víme, co všechno se skrývá "pod povrchem". To odpovídá formálním vlastnostem filmu, ve kterém není snad jediný detail a všechno je podávané z odstupu. Naopak momenty, kdy postavy emoce přímo vyjadřují, paradoxně tak silné nejsou. ()
V jednoduchosti je síla. Zachycený trpký rozpad jednoho manželství je zbavený jakýchkoli odboček, kudrlinek a přídavků. Snímek se soustředí na hodnověrnost situace a přesné psychologické herectví. V mých očích to funguje, vzbuzuje přesně ty emoce, které chce a má. Není tam cokoliv navíc, a tudíž ani nic nepřekáží a neruší. Celkový dojem: 90 %. ()
Nevěra a její přiznání manželce, o nic víc tu nejde. Jenže tahle zdánlivě banální situace tu vypadá velmi realisticky a zejména ústřední herecká trojice tu předvádí herecký koncert v civilní formě. Tedy minimum přepjatých scén, zato tváře, ve kterých má význam každý mikroskopický pohyb svalů či očí. Režisér pak příběh nejen pečlivě vystavěl, ale natočil ho s citem a smyslem pro důležitost zdánlivě nenápadných detailů. Pozoruhodné dílo. ()
Reklama